Církevní památky

Univ. prof. ThDr. Alois Musil: Achúna Mítúd, náš bratr Metod (z Brodku u Přerova)

(„Náš misionář, kalendář na rok 1946“, vydala Spol. Slova Božího (SVD) Bratronice, 1945)

Na první prázdniny svého studijního pobytu v Jeruzalémě jsem odjel za Mrtvé moře a po dva měsíce zkoumal tamní, tehdy skoro neznámé kraje. Do Jeruzaléma jsem se vrátil velice unaven, avšak podnikal jsem i nadále vyjížďky do okolí. Na jedné mne trápila prudká žízeň, a proto jsem se napil kalné vody z prastaré cisterny. Po několika dnech jsem pocítil nesmírnou ochablost. Stoupala a ráno jsem nemohl z lůžka. Po dva dny se na mne nikdo nepodíval. Třetího dne jsem žádal sluhu, aby oznámil představenému Biblické školy, že jsem nemocen. Přišel s teploměrem, který visel v jeho pracovně. Vložil mně jej pod levou paži a po několika minutách prohlásil: „Horečku nemáte. Nic vám nechybí.“ „Nikdy jsem bez důvodu nenaříkal, otče představený. Zajedu do Tantúru, aby mne prohlédli.“ „Jak vám libo.“

Šel jsem do kuchyně, vypil číši silné černé kávy, sluha osedlal mého koně, pomohl mi do sedla a dal jsem se do Tantúru, vzdáleného dobrých šest kilometrů. Kolem Jeruzaléma pomalu, později cvalem. Krev mi bušila ve spáncích, pořádně jsem na oči neviděl, avšak bezděkým pohybem jsem přiměl hřebce, že ze silnice odbočil do tantúrské zahrady a do dvora. Někdo mě vzal do náruče, pozbyl jsem vědomí a přišel k sobě teprve v bílém lůžku. Viděl jsem, slyšel jsem, ale nic mne nezajímalo, ničemu jsem nerozuměl, od rána do rána žil jsem v jakémsi polovědomí. Teprve po osmi dnech jsem uslyšel slova: „Budiž Pán Bůh pochválen, neumře!“ Byla promluvena česky a tato mateřština mne upoutala a přiměla, že jsem otevřel oči a podíval se na mluvčího, avšak zmocnila se mne slabost a upadl jsem do osvěžujícího spánku. Za svitu lampy jsem se probudil a můj ošetřovatel mně po lžičkách vléval do úst nějakou vlažnou tekutinu. „Kde jsem?“ „U nás v Tantúru.“ „Kdo jste?“ „Váš krajan, bratr Metod. Teď víte dosti; spěte dál.“

Nazítří jsem se dověděl, že mne po osm dní trápila hlavničková (tyfová) horečka, jež se udržovala ve výši bezmála 42°C. Představený, vedoucí lékař dr. Ansgar, jenž konal lékařská studia na universitách ve Štýrském Hradci a ve Vídni, se divil, že jsem ji překonal. Ošetřoval mne jeho pomocník bratr Metod, neboli, jak mu Arabové říkali, achúna Mitúd.

Jmenoval se Metoděj Krejčiřík a narodil se 4. července 1860 v Brodku u Přerova ve farnosti citovské. Když mu bylo šestnáct let, vstoupil do řádu Milosrdných bratří štýrské provincie, která se jako první tou dobou vracela k dřívější přísnější kázni. Řád Maltézských rytířů jí svěřil svou nemocnici v Tantúru mezi Jeruzalémem a Betlémem. Bratr Metod byl do ní vyslán jako podlékař. Nebyl toliko podlékařem, nýbrž i hospodářem, kuchařem, lékárníkem, neboli osou, pákou celého domu. Ještě slunce nevyšlo, a již se scházeli ke klášteru nemocní a chudobní ze široka daleka. Nikým se nedali odbýt, nikomu nechtěli své potíže vylíčit, od nikoho se nedali prohlédnouti, jedině od našeho dobrého achúna Mitúd. Sotva je uspokojil, šel připravovat léky a poděloval je jimi. Na toho, koho ponechal v nemocnici, dohlížel, aby se řádnou koupelí zbavil rozličných příživníků a oblékl se do čistých šatů. Potom sedl na osla a buď s doktorem Ansgarem nebo sám jel na návštěvy nemocných v okolí. Za návratu sháněl, čeho by potřebovali k výživě. Chtěl-li míti něco lepšího k snědku, postavil se ke sporáku a sám to připravil. Od rána do večera byl na nohou a často musil k nemocným i v noci. Jeho služba byla netoliko namáhavá, nýbrž mnohdy i nebezpečná.

Nějaká čeleď kmene Azázmů, tábořící jižně od Bér-Šeby, se nastěhovala do okolí Tantúru, aby ve žních pomáhala sedlákům a za práci aby dostala obilí, potřebné na výživu v poušti za deštivého období. Jejich ovce a kozy se popásaly na strništích a pastýři je napájeli z okolních studnic. Dva z nich se dostali do hádky u studnice pod tantúrskou zahradou. Jeden žďuchl do druhého, ten spadl do hluboké studny a zabil se. Ostatní pastýři vzkřikli na poplach, příbuzní viníkovi se rozprchli, a ten zahlédl bratra Metoda, vracejícího se na oslu od nemocných. Ovinul ruce kolem něho a úpěnlivě prosil: „Zachraň mne! Dávám se pod tvou ochranu, mladý muži, dachílak, já ualad!“ „Čeho jsi se dopustil?“ „Zabil jsem soukmenovce.“ „Schválně?“ „Nikoliv. Řízením Alláhovým se tak stalo.“ „Proč nepožádáš za ochranu někoho ze svých?“ „U nás Azázmů nesmí chrániti viníka žádný soukmenovec. Mstitel by mne zabil ve stanu ochráncově.“ „Utíkej se mnou. Alláh pomůže tobě i mně.“ Za minutku byli v nemocnici a bratr Metod skryl viníka, jak nejlépe mohl. Potom sedl na svého osla a ujížděl do nedaleké osady Bejt Džály ke starostovi. Pověděl mu, co se stalo a žádal ho o radu. „Promluvíme s náčelníkem Azázmů.“ Náčelník je přivítal, leč nepotěšil. „Domluva bude těžká, ba po tři dny, pokud vře krev, nemožná, poněvadž všichni příbuzní zavražděného mají právo zabíti kteréhokoliv viníkova příbuzného.“ „Ženy a dítky rovněž?“ „Nikoliv, ty nesmějí zabíti.“ „Jak se mohou viník a jeho příbuzní vyhnouti smrti?“ „Rychlým útěkem. Achúna Mitúd se sám přesvědčil, jak se krví potřísněný domáhal jeho ochrany. Jeho příbuzní se rozběhli a jistě se skrývají jinde. Krví potřísněný ať se hledí dostati k uznanému soudci.“ „Kde ho tady najde?“ „My, Azázme, pracujeme na vašich pozemcích. Na tebe, starosto, se díváme jako na vrchního náčelníka Bejt Džály. Jistě tě uznají soudcem.“ „Prosím tě, starosto, ujmi se mého chudáka a hleď mu zachrániti život.“ „Učiním, bratře Mitúde, co je v mé moci. Vždyť chceš ode mne dobré a ty nám toliko dobré prokazuješ. Kdo je mstitelem, náčelníku?“ „Jistě nejbližší příbuzný zabitého je povinen viníka zabít, kdy a kde ho zastihne.“ Starosta vzkázal mstiteli: „Váš krví potřísněný je u mne. Určete svého zástupce.“ Příbuzní zabitého se domluvili a po třech dnech vyhlásili svého zástupce. Starosta zajel do Tantúru a za přítomnosti Metodovy pravil viníkovi: „Pošli děvče mstitelovu zástupci.“ Viník byl připraven a vybídl dospělou pannu, aby doprovodila starostu, jenž ji odevzdal mstitelovu zástupci, řka: „Vezmi si ji v dobrém. Je tvá. Můžeš ji pojati za manželku nebo ji provdati, za koho chceš. Je to odměna za tvé dobré služby.“ „A což je-li zasnoubena?“ „Krev ruší snubní závazek. Její snoubenec musí ustoupit.“ Starosta a zástupce viníkův hleděli přiměti příbuzenstvo mstitelovo, aby přijalo cenu krve, a to obvyklou. Zástupce mstitelův souhlasil, ale mstitel se protivil a trval na krvi samé. Tu mu hrozil starosta a jeho zástupce: „Nezmoudříš-li a neslitu-ješ se nad svým krajanem, věru že povstaneme s celým svým příbuzenstvem, ba se všemi občany z Bejt Džály, zajmeme vaše stáda a nevrátíme vám je, pokud neprojevíš souhlas s mým návrhem.“                Dokončení příště   Zdeňka Mollinová

Farnosti/organizace: 
Druhy obsahu: