Rosteme ve víře

Gaudete et exsultate                                (Radujte se a jásejte)

O povolání ke svatosti v současném světě            Apoštolská exhortace

 

1. „Radujte se a jásejte“ (Mt 5,12) - říká Ježíš těm, kdo jsou pronásledováni nebo ponižováni kvůli Němu. Pán žádá všechno a nabízí pravý život, štěstí, pro které jsme byli stvořeni. Chce nás mít svatými a neočekává, že se spokojíme s průměrnou, ředěnou a nekonzistentní existencí. Již první stránky Bible různými způsoby podávají povolání ke svatosti. Abrahamovi Pán navrhoval: „Choď před mnou a buď dokonalý“ (Gen 17,1). 

2. Netřeba zde očekávat traktát o svatosti se spoustou definic a distinkcí, které by mohly toto důležité téma obohatit, popřípadě analýzu jednotlivých prostředků posvěcování. Mým skromným cílem je nechat ještě jednou rozeznít povolání ke svatosti ve snaze vtělit jej do aktuálního kontextu, s jeho riziky, výzvami a příležitostmi. Pán totiž každého z nás vyvolil, „abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4).

Kapitola I. POVOLÁNÍ KE SVATOSTI

Svatí nás pobízejí a provázejí

3. V listě Židům je zmíněno několik svědků, kteří nás pobízejí „vytrvale běžet o závod, který je nám určen“ (Žid 12,1). Mluví se tam o Abrahamovi, Sáře, Gedeonovi a dalších (srov. Žid 11), a především jsme vybízeni uvědomit si, že existuje „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 12,1), podněcují nás, abychom nestáli u cesty, a stimulují nás, abychom pokračovali v cestě k cíli. Mezi nimi může být naše matka, babička či jiní blízcí lidé (srov. 2 Tim 1,5). Možná, že jejich život nebyl vždycky dokonalý, avšak i uprostřed nedokonalostí a pádů pokračovali v cestě a našli zalíbení u Pána.

4. Svatí, kteří již dosáhli Boží přítomnosti, jsou s námi spojeni pouty lásky a společenství. Dosvědčuje to kniha Zjevení, když mluví o mučednících, kteří se za nás přimlouvají: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali. A volali ze všech sil: „Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud?“ (Zj 6,9-10). Můžeme říci, že „jsme obklopeni a vedeni Božími přáteli. [...] Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti sám nikdy nemohl unést. Zástup svatých mě chrání, podporuje mě a nese“ (Benedikt XVI., Homilie při inauguraci pontifikátu, 24.4.2005).

5. V beatifikačních a kanonizačních procesech se berou v potaz znamení hrdinského uplatňování ctností, oběť života v mučednictví a také případy obětování vlastního života za život druhých. Toto darování je výrazem následování Kristova příkladu a je hodné obdivu věřících (V každém případě se ovšem předpokládá pověst svatosti a alespoň řádný stupeň prokazování křesťanských ctností - Motu proprio Maiorem hac dilectionem, 11.7.2017). Připomeňme například blahoslavenou Marii Gabriellu Sagheddu, která nabídla svůj život za jednotu křesťanů.

Svatí odvedle

6. Nemyslíme jenom na blahoslavené a kanonizované. Duch svatý uděluje svatost především svatému věřícímu Božímu lidu, protože „Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil“ (Lumen gentium, 9). Pán zachránil lid v dějinách spásy. Nikdo se proto nespasí sám, jako izolovaný jedinec, ale Bůh nás přitahuje a počítá se složitým tkanivem meziosobních vztahů, které vznikají v lidské společnosti: Bůh chtěl vstoupit do lidové dynamiky, do dynamiky lidu.

7. Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. V tomto vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve. Častokrát jde o svatost „odvedle“, tedy o ty, kteří žijí blízko nás, jsou odleskem Boží přítomnosti anebo - jinými slovy - „střední třídou svatosti“ (srov. Jos. Malegue, Pierres noires. Les classes moyennes du Salut, Spes, Paris, 1958).

8. Nechme se podnítit znameními svatosti, jež nám Pán podává prostřednictvím těch nejobyčejnějších členů lidu, který „má účast také v Kristově proockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky“ (Lumen gentium,12). Pomysleme, jak nám navrhuje svatá Terezie Benedikta od Kříže, že skrze mnohé z nich se rodí pravé dějiny: „V nejtemnější noci povstávají ti největší proroci a svatí. Nicméně, životodárný proud mystického života zůstává neviditelný. Rozhodující události světových dějin byly zajisté podstatně ovlivněny dušemi, o kterých není v dějepisných knihách řečeno nic. A kterým duším vděčíme za rozhodující události našeho osobního života – to je něco, co se dozvíme teprve v den, kdy bude zjeveno vše, co je skryto“ (Verborgenes Leben und Epiphanie: GW XI, 145).

9. Svatost je nejkrásnější tvář církve. Také mimo katolickou církev a ve velice odlišných prostředích však Duch sv. probouzí „znamení, která pomáhají samotným Kristovým učedníkům“ (Jan Pavel II. Nuovo millenio ineunte, 56). Na druhé straně nám svatý Jan Pavel II. připomněl, že „svědectví Kristu až k prolití krve je společný poklad katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů“ (Tertio millennio adveniente, 37). Během krásné ekumenické připomínky, které předsedal v Koloseu, prohlásil, že mučedníci představují „odkaz, který promlouvá vznešeněji než faktory rozdělení“ (Homilie při ekumenické připomínce svědků víry 20. století, 7.5.2000).

Pán povolává

10. To vše je důležité. Nicméně, touto exhortací bych především rád připomněl povolání ke svatosti dané Pánem každému z nás, také tobě: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv 11,44; 1 Petr 1,16). Druhý vatikánský koncil na to položil mocný důraz: „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec“ (Lumen gentium, 11).

 

 

 

11. „Každého jeho vlastní cestou“, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh (srov. 1 Kor 12,7), a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho. Všichni jsme povoláni být svědky, ale „existuje mnoho existenciálních forem svědectví“ (Hans Urs von Balthasar, Teologie e santita, Communio VI/87, 489). Když totiž velký mystik, svatý Jan od Kříže, psal svoji Duchovní píseň, snažil se vyhýbat pravidlům ustáleným pro všechny a vysvětloval, že jeho verše byly napsány, aby z nich každý  měl prospěch  „po svém způsobu“ (Duchovní píseň, Prolog, 2). Božský život se totiž sdílí „jedněm tímto a druhým oním způsobem“.

12. Mezi různými formami chci zdůraznit také „ženský talent“ projevující se v ženských stylech svatosti, jež jsou nezbytné pro odlesk Boží svatosti v tomto světě. Právě v dobách, kdy byly ženy nejvíce vylučovány, Duch svatý vzbudil světice, jejichž kouzlo vyvolalo nový duchovní dynamismus a významné reformy v církvi. Můžeme zmínit svatou Hildegardu z Bingen, svatou Brigitu, svatou Kateřinu Sienskou, svatou Terezii z Avily či svatou Terezii z Lisieux. Považuji však za důležité zmínit spoustu neznámých či zapomenutých žen, které každá svým způsobem nesly a proměňovaly rodiny a společenství silou svého svědectví.

13. To by mělo nadchnout a povzbudit každého, aby ze sebe vydal všechno ve snaze dorůst do onoho jedinečného a neopakovatelného projektu, který pro něho či pro ni Bůh od věčnosti vysnil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).

Také pro tebe

14. Ke svatosti není třeba být biskupem, knězem, řeholnicí či řeholníkem. Častokrát jsme pokoušeni myslet si, že svatost je vyhrazena těm, kdo mají možnost zachovávat odstup od běžného zaměstnání, aby se věnovali modlitbě. Tak to není. Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme. Jsi zasvěcená nebo zasvěcený? Buď svatý (svatá) tím, že budeš radostně prožívat svoje zasvěcení. Jsi ženatý či vdaná? Buď svatý v lásce a oddanosti vůči své manželce či manželovi, jako Kristus a církev. Jsi pracující? Buď svatý poctivou a kompetentní prací ve službě bratřím. Jsi matka či babička? Buď svatá trpělivým vyučováním dětí, aby následovali Ježíše. Máš pravomoc? Buď svatý zápasem o obecné dobro a zříkáním se svých osobních zájmů.

15. Dovol milosti svého křtu přinášet plody na cestě svatosti. Všechno nech otevřené Bohu a s tímto cílem se rozhodni pro Něho, vol Boha stále znovu. Neklesej na mysli, protože máš sílu Ducha svatého, která to umožňuje, a svatost je v zásadě plodem Ducha svatého v tvém životě (srov. Gal 5,22-23). Když jsi pokoušen sednout na lep svojí slabosti, pozvedni oči k Ukřižovanému a řekni: „Pane, jsem ubožák, ale ty můžeš učinit zázrak, abych byl trochu lepší.“ V církvi, svaté i hřešící, se nachází vše, co je potřeba k růstu ve svatosti. Pán ji obdařil Slovem, svátostmi, svatyněmi, komunitním životem, svědectvím svatých a mnohotvárnou krásou, plynoucí z Pánovy lásky, „jako nevěstu ozdobenou šperky“ (Iz 61,10). )

16. Tato svatost, k níž tě volá Pán, roste malými skutky. Například: nějaká paní jde nakupovat na trh, potká sousedku, začnou si povídat a padne nějaká kritika. Paní si však řekne: „Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.“ Toto je krok směrem ke svatosti. Potom se doma svého syna zeptá na jeho plány, a přestože je unavena, sedne si k němu a trpělivě a citlivě mu naslouchá. To je další oběť, která posvěcuje. Potom zakusí nějakou úzkost, ale připomene si lásku Panny Marie, vezme růženec a s vírou se modlí. To je další krok ke svatosti. Potom vyjde na ulici, potká chudáka, zastaví se a citlivě s ním rozmlouvá. Také toto je krok vpřed.

17. Někdy život klade větší výzvy, jejichž prostřednictvím nás Pán vybízí k novým konverzím, jež umožní Jeho milosti projevit se v našem životě lépe, „abychom se stali účastnými jeho svatosti“ (Žid 12,10). Jindy jde jen o to, najít dokonalejší způsob života toho, co již děláme: „Existují vnuknutí, která směřují pouze k nějakému mimořádnému zdokonalení běžného křesťanského života“ (František Saleský, Pojednání o lásce k Bohu, VIII, 11). Když byl kardinál Van Thuan ve vězení, netrápil se čekánín na svoje osvobození. Rozhodl se „prožívat přítomný okamžik tím, že jej naplňoval láskou“, a způsob, kterým to konkretizoval spočíval ve „využívání příležitostí, jež se během dne naskytnou, k mimořádnému provedení obyčejných skutků“ (Francois Nguyen Van Thuan, Cay-Vong, 16.8. 1975).

18. Takto z podnětu božské milosti vytváříme mnoha skutky onu podobu svatosti, kterou Bůh pro nás vysnil, přičemž si nepočínáme jako soběstačné bytosti, nýbrž „jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10). Dobře učili biskupové Nového Zélandu, že lze milovat bezpodmínečnou Pánovou láskou, protože Vzkříšený svůj mocný život sdílí s tím naším slabým: „Jeho láska nemá meze a jakmile ji jednou dal, nikdy ji nevzal zpět. Byl bezpodmínečný a zůstal věrný. Není snadné takto milovat, protože jsme často velice slabí. Avšak právě proto, abychom mohli milovat jako nás miloval On, sdílí Kristus svůj vzkříšený život s námi. Náš život tak dokazuje působení Jeho moci také uprostřed lidské slabosti“ (Biskup. konference Nového Zélandu, Healing love, 1.1.1988).

Tvoje poslání v Kristu

19. Křesťan nemůže přemýšlet o svém poslání, aniž by jej pojal jako cestu ke svatosti, „neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!“ (1 Sol 4,3). Každý světec je posláním, Otcovým projektem odlesku a vtělení určitého aspektu evangelia v určitém dějinném okamžiku.

20. Toto poslání nachází plnost smyslu v Kristu a lze je chápat pouze ve vztahu k Němu. Svatost v podstatě znamená prožívat v jednotě s Ním tajemství Jeho života. Znamená to sjednotit se jedinečně a osobně se smrtí a zmrtvýchvstáním Pána, v neustálém umírání a zmrtvýchvstávání s Ním. Může však označovat i reprodukování různých aspektů Ježíšova pozemského života v našem vlastním životě: skrytý život, komunitní život, sblížení s těmi posledními, chudobu a další projevy jeho darování se z lásky. Kontemplace těchto tajemství, jak navrhoval svatý Ignác z Loyoly, nás vede k tomu, abychom je vtělovali do svých rozhodnutí a postojů (srov. Duchovní cvičení, 102- 312). „Všechno je v Ježíšově životě znamením jeho tajemství“ (KKC, 515), „celý Kristův život je zjevením Otce“ (tamt., 516), „celý Kristův život je tajemstvím vykoupení“ (tamt.,517), „celý Kristův život je tajemství soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě“ (tamt., 518) a „tak nám Kristus umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm a aby to on prožíval v nás“ (tamt., 521).

21. Otcovým plánem je Kristus a my v něm. Kristus vlastně miluje v nás, protože „svatost není ničím jiným než plně prožívanou láskou“ (Benedikt XVI., Katecheze na gen. audienci, 13.4.2011) a tudíž „měřítko svatosti je dáno formátem, kterého dosáhne Kristus v nás tím, že celý svůj život připodobňujeme silou Ducha svatého Jeho životu“ (). Takto je každý světec poselstvím, že Duch svatý bere z bohatství Ježíše Krista a dává svému lidu.

22. K rozpoznání toho, co nám chce Pán říci prostřednictvím nějakého světce, není třeba zdržovat se podrobnostmi, protože mohou zahrnovat také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je zcela věrné evangeliu; ne všechno, co koná je opravdové a dokonalé. Je zapotřebí rozjímat o jeho životě jako celku, o celé pouti jeho posvěcování, o jeho postavě, která odráží něco z Ježíše Krista a vysvitne, když se podaří poskládat smysl celku jeho osobnosti. (srov. Hans Urs Von Balthasar, Teologia e santita, Communio VI/87, 486-493).

 

 

23. Je to silná výzva pro nás všechny. Také ty potřebuješ pojmout celek svého života jako poslání. Zkus to nasloucháním Bohu v modlitbě a rozpoznáním znamení, která ti nabízí. Stále se ptej Ducha svatého, co od tebe Ježíš očekává v jednotlivých chvílích tvého poslání. Dovol mu, aby v tobě vytvořil osobní tajemství odrážející Ježíše Krista v dnešním světě.

24. Ať se ti shůry dostane možnosti rozpoznat, jaké Ježíšovo slovo či poselství chce Bůh sdělit světu tvým životem. Nechej se proměnit, obnovit Duchem, aby to bylo možné, a tvoje cenné poslání nezaniklo. Pán ho dovrší i uprostřed tvých omylů a negací, jen když neopustíš cestu lásky a zůstaneš otevřený Jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje.

Posvěcující činnost

25. Poněvadž nelze chápat Krista bez království, které přinesl, je tvoje poslání neoddělitelné od budování království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33). Tvoje identifikace s Kristem i Jeho tužbami v sobě zahrnuje závazek budovat spolu s Ním toto království lásky, spravedlnosti a pokoje pro všechny. Sám Kristus ho chce žít s tebou, ve všech nezbytných námahách a odříkáních, ale také radosti a užitku, jež ti bude moci nabídnout. Proto se neposvětíš, neodevzdáš-li svoje tělo i duši, abys ze sebe v tomto nasazení vydal to nejlepší.

26. Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Všechno může být přijato a integrováno jako součást vlastní existence v tomto světě a stát se součástí cesty posvěcování. Jsme povoláni žít rozjímavě také uprostřed činnosti a posvěcujeme se v zodpovědném a velkodušném plnění svého poslání.

27. Copak nás může Duch svatý poslat plnit nějaké poslání a současně žádat, abychom od něho utekli anebo se vyhnuli naprostému odevzdání kvůli zachování vnitřního pokoje? Někdy přesto máme pokušení klást pastoraci a nasazení ve světě na druhé místo, jako by to byla „roztěkanost“ na cestě posvěcování a vnitřního pokoje. Zapomíná se, že „život nedostává poslání, nýbrž je posláním“ (Xavier Zubiri, Naturaleza, historia, Dios. Madrid 1999, 427).

28. Nasazení, podnícené úzkostí, pýchou a potřebou ukázat se a vládnout, zajisté nebude posvěcující. Vyzváním je žít vlastní darování tak, aby úsilí mělo evangelní smysl a stále více bylo ztotožněno s Ježíšem Kristem. Proto se často mluví např. o spiritualitě katechisty, spiritualitě diecézního kléru, spiritualitě práce. Z téhož důvodu jsem uzavíral exhortaci Evangelii gaudium pojednáním o spiritualitě poslání, encykliku Laudato si´ ekologickou spiritualitou a Amoris laetitia spiritualitou rodinného života.

29. Neznamená to pohrdat chvílemi pokoje, samoty a ztišení před Bohem. Naopak. Neustálé novinky technologických nástrojů, přitažlivost cestování a bezpočet konzumních nabídek někdy nedávají prostor Božímu hlasu. Všechno vyplňují slova, povrchní záliby a stále se stupňující lomoz. Tam nekraluje radost, nýbrž nespokojenost toho, kdo neví, proč žije. Jak tedy neuznat, že potřebujeme zastavit tento horečnatý běh, abychom našli osobní prostor, který je někdy bolestivý, ale vždycky užitečný, a nastolili tak upřímný dialog s Bohem? Jednou budeme muset pohlédnout do tváře pravdy o sobě samých, abychom se dali prostoupit Pánem, a ne vždycky toho lze dosáhnout, „nespatříme-li kraj propasti toho nejtísnivějšího pokušení, nezakusíme-li závrať hloubky nejzoufalejší opuštěnosti, neocitneme-li se absolutně sami na vrcholku té nejradikálnější samoty“ (Carlo Maria Martini, Le confessioni di Pietro). Tak objevíme velké motivace, které nás pohánějí, abychom svoje povinnosti žili až do dna.

 
30. Nástroje zábavy, které se vnucují v nynějším životě, nás rovněž vedou k absolutizaci volného času, ve kterém můžeme ona zařízení, skýtající povyražení a povrchní radosti, používat neomezeně (Je však třeba rozlišovat povrchní zábavu od zdravého odpočinku, který nás v rozjímavém duchu ochoty otevírá druhému i realitě.) Následky toho doléhají na naše poslání, slábne náš závazek a začíná ochabovat služebná ochota a velkodušnost. Znetvořuje se duchovní zkušenost. Copak může být duchovní horlivost zdravá, pojí-li se s mrzutostí při šíření evangelia anebo ve službě druhým?

31. Je zapotřebí ducha svatosti, který pronikne samotu i službu, niternost i evangelizační nasazení tak, aby každý okamžik byl výrazem lásky prokázané před Božím pohledem. Takto se každý moment stane schůdkem na cestě našeho posvěcování.

Živější, lidštější

32. Neměj strach ze svatosti. Neodejme ti síly, život a radost. Zcela naopak, protože se staneš tím, kým tě zamýšlel Otec, když tě stvořil, a budeš věrný svému vlastnímu bytí. Závislost na Něm nás osvobozuje od otroctví a přivádí k uznání naší důstojnosti. Tato skutečnost se ukazuje na svaté Josefině Bakhitě, která „byla unesena, prodána do otroctví v útlém věku sedmi let a značně trpěla v rukách krutých majitelů. Nicméně, pochopila hlubokou pravdu, že Bůh a nikoli člověk je pravým pánem každé lidské bytosti, každého lidského života. Tato zkušenost se stává zdrojem velké moudrosti této pokorné dcery Afriky“ (Jan Pavel II., Homilie při kanonizaci,10.2000).

 33. Každý křesťan se v míře svého posvěcení stává pro svět užitečným. Biskupové západní Afriky nás učí: „Jsme povoláni dávat se evangelizovat v duchu nové evangelizace a evangelizovat tím, že podpoříme všechny pokřtěné, aby přijali svoji roli být kdekoli solí země a světlem světa“ (RECOWACERAO, Pastorační list na závěr II. plenárního zasedání, Accra, 29.2.2016). 34. Neměj strach mířit co nejvíce nahoru, dát se milovat a osvobodit Bohem. Neměj strach dát se vést Duchem svatým. Svatost tě nečiní méně lidským, protože je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Jak říkal Leon Bloy, v životě vlastně „existuje pouze jediný smutek, totiž nebýt svatým“

                          P. Zdeněk Mlčoch

 

 

 

 

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: