Recenze filmu "Umučení Krista"

Překlad recenze filmu "Umučení Krista" (The Passion of the Christ), kterou vydala Sekce pro film a vysílání Biskupské konference Spojených států amerických, překlad Ladislav Ptáček. Viz www.usccb.org/movies 

Film „Umučení Krista“ (Newmarket) je nekompromisní dramatické ztvárnění posledních 12 hodin Ježíšova pozemského života. Tomuto dílu, jež je nesmlouvavé svou brutálností a pronikavě zobrazující nejvyšší Božskou lásku k lidstvu, budou různí lidé rozumět různým způsobem. Jeho spoluautor, producent a režisér Mel Gibson, nepochybně vytvořil jeden z nejočekávanějších a nejkontroverznějších filmů současnosti.

Podobně jako jiné filmy o Kristově životě ani „Umučení Krista“ se neomezuje na prosté převedení vyprávění evangelia na filmové plátno. Spíše se jedná o fresku sestavenou z líčení Umučení ve čtyřech evangeliích, proloženou nebiblickými tradicemi a představivostí filmového tvůrce. Výsledkem je hluboce osobní kus devocionálního umění – tak říkajíc oživlá zastavení Křížové cesty.

Avšak tím, že Gibson zúžil svůj úhel pohledu téměř výlučně na umučení Krista, snad potlačil Kristovo učení a divákům, kteří nejsou obeznámeni s Novým zákonem a historickým prostředím, znesnadnil pochopení okolností, které vedly k Ježíšovu uvěznění. A přestože je pro křesťany umučení Krista ústředním bodem historie spasení, film věnuje více pozornosti tomu, „jak“ Kristus zemřel, než otázce „proč.“

Film používá při vyprávění umučení surový, neředěný realismus, vyhýbá se katechismové uhlazenosti ve prospěch otevřené drsnosti, která je pro děti příliš intenzivní. To ale nic nemění na faktu, že film je uměleckým počinem ve smyslu promyšlené stavby, sugestivní atmosféry, lyrického střihu, propracované produkce nejmenších detailů a oduševnělé hudby. Nic neztrácí ani použitím původních jazyků – aramejštiny a latiny, protože výrazy herců překonávají slova a říkají totéž – ne-li více – jako titulky.

Film začíná úzkostí Krista (Jim Caviezel) pokoušeného ďáblem, zosobněným bezpohlavním stvořením (v podání Rosalindy Celetano) v Getsemanské zahradě skryté v mlze, a pokračuje k jeho smrti na kříži, následované prchavým, ale poeticky úsporným epilogem jeho vzkříšením. Prostřihy vzpomínek na jeho veřejné působení a život doma v Nazaretu s matkou Marií (Maia Morgenstern) okořeňují děj a zaplňují některé mezery ve vyprávění.

Každý z těchto prostřihů nabízí vítaný odpočinek od téměř nepřetržitého proudu krve, především tím, jak sděluje ústřední poselství Krista o nekonečné Boží lásce k člověku, lásce, která neušetří ani vlastního syna od smrti na kříži, abychom my mohli žít životem věčným. Více těchto pasáží by pomohlo vyjádřit podstatu Ježíšova života a učení.

Co se týče otázky antisemitismu, Židé nejsou v žádném okamžiku obviňováni jako národ z Ježíšovy smrti, spíše Ježíš sám svobodně přijímá svůj osud a jasně říká: „Nikdo mi ho nebere (můj život), ale já jej dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). V širším slova smyslu Gibsonův film naznačuje, že veškeré lidstvo nese díl viny za jeho ukřižování. Toto teologické stanovisko se objevuje v úvodní citaci proroka Izajáše, která vysvětluje, že Kristus byl „rozdrcen pro naše hříchy“.

Katolíci, sledující tento film, by měli vzpomenout, co říká dekret II. vatikánského koncilu „Nostra Aetate“, jenž ujišťuje, že „přestože židovské úřady a ti, kdo následovali jejich vedení, volali po Kristově smrti, ani všichni Židé v té době, ani Židé dnes, nemohou být obviňováni ze zločinů spáchaných během jeho ukřižování“.

Celkově film Židy prezentuje v podstatě stejně jako kteroukoli jinou skupinu – směs neřestí a ctností, dobra a zla. Avšak zatímco film zobrazuje různost názorů na Kristův osud v širší židovské komunitě – například kakofonií nářku a povyku kolem Via Dolorosa – nepodařilo se mu osvětlit obecnější politické nuance Judeje prvního století. Scéna, kdy zfanatizovaný dav na Pilátově nádvoří jednohlasně volá po Kristově ukřižování, je problematická, avšak od okamžiku, kdy Kristus začne svou pracnou křížovou cestu, vystupují z davu jednotliví Židé a vyjadřují dobrotu – včetně Veroniky, otírající jeho tvář a Šimona z Kyrény, jenž mu pomohl nést kříž nebo sboru žen, které jej oplakávaly v řadách přihlížejících.

Ale vizuálně nejvýraznější zástupci židovských úřadů – velekněz Kaifáš (Matia Sbragia) a jeho věrní ve Veleradě – vycházejí jako téměř jednoznačně zlovolné postavy. Kaifáš je vykreslený jako neoblomný a nemilosrdný člověk a jeho vliv na Piláta je zveličený. Naproti tomu Pilát Pontský (Christo Naumov Šopov) je k Ježíši téměř jemný a dokonce vězni nabízí nápoj. Tento přehnaně sympatický portrét prokurátora, který je vykreslen jako váhající, rozporuplný a světem unavený, ústupný byrokrat, nesnášející zbytečné násilí, který se dá snadno přesvědčit jak Židy tak svou ženou obtíženou svědomím, neodpovídá historickému Pilátovi. Ten je popisován antickými historiky jako nemilosrdný, sveřepý a neúprosný hrubián, který se nerozpakoval nechat popravit stovky židovských buřičů.

Avšak i když jsou členové Velerady vykresleni jako různě velcí zloduši, film naprosto jednoznačně říká, že Kristovými katy jsou Římané (fakt dosvědčený jak nicejským vyznáním tak písemnostmi Tacita a Josefa.)
Římští vojáci jsou nepředstavitelně – dokonce škodolibě – sadističtí v tom, jak Ježíše přivádějí na samý pokraj smrti. „Umučení“ až příliš názorně zobrazuje barbarství římské justice. Podle Gibsona se velká část z vizuální hrůznosti Kristova utrpení zrodila z jeho osobních meditací o Umučení. Násilí, byť zcela nepokryté a extrémní, nebudí dojem samoúčelnosti. Není to onen typ násilí aranžovaného, aby vypadalo přitažlivě, oslavovaně prezentovaného a bez následků; pokouší se sdělit hloubku spásné Boží lásky. Nicméně ospravedlnitelnou reakcí diváků je odpor k tak bezmezné nelidskosti. Takováto extrémní snaha zaujmout představivost diváků může být nakonec kontraproduktivní.

Jako protiklad Ježíšově fyzické agonii je zobrazeno psychické utrpení postavy Panny Marie. Když Marie řekne: „Kdy, jak, kde si zvolíš, abys byl z tohoto vysvobozen?“ je divák zasažen hloubkou Mariina porozumění Kristova božství a důstojností, s níž přijímá pohled na utrpení vlastního syna. Je srdcervoucí vidět Marii, jak se snaží dostat blíže k Ježíši, klopýtajícímu s křížem křivolakými úzkými uličkami. V okamžiku, kdy Ježíš náhle padá, je spolu s diváky přenesena do Kristova dětství, do časů, kdy mu mohla pomoci na nohy, kdykoli zakopl. V okamžiku, kdy se konečně dostane k Ježíši a on je na zemi drcen pod tíhou kříže, je to on, kdo ji utěšuje slovy: „Hle matko, já všechny věci obnovuji.“ Morgensternové Marie je nádherně zahraná, vrcholem je obraz piety, kdy je Kristovo tělo položeno do jejího náručí.
Současné zpodobnění zraněného a krvácejícího těla Kristova na kříži se scénami z poslední večeře Páně podmanivě podtrhuje, jak je eucharistie skutečně obětí Těla a Krve Kristovy. K dalším nesmazatelným obrazům patří vysmívaný Ježíš, umdlévající pod tíhou kříže, prostřižený s jeho dřívějším triumfálním vjezdem do Jeruzaléma a jediná kapka – slza z nebes – zvěstující Kristovu smrt. Moc kříže je rovněž silně vyjádřena. Ježíš necouvne ani před hrozným bičováním rukou římských vojáků, ani před nesením tíživého kříže. Namísto toho prohlašuje, že jeho „srdce je připraveno“ a objímá kříž, jako by utěšoval padlého hříšníka. To jsou skutečně dojemné a citově silné momenty filmu.

Z filmařského hlediska jsou v Gibsonově díle vedle skvělých úseků i nedostatky, jako je opakovaná tendence sklouznout ke konvencím hororového žánru, například ve scéně, kdy se Jidáši zničenému tíhou svého provinění vysmívají malí hoši, jejichž tváře se promění v groteskní, morbidní příšery. A detailní záběry Kristova zjizveného a zohaveného těla jsou skutečně hrozné.

Nevěřící diváky tento film patrně příliš silně neosloví. Ale u křesťanů „Ukřižování Krista“ pravděpodobně vyvolá nejen vášnivé diskuse, ale snad i hlubší pochopení dramatu spásy a velikosti Boží lásky a odpuštění. Tento film není o tom, co lidé udělali Bohu, ale co Bůh pro lidstvo podstoupil.

Slovo pro každého Duben 2004

Druhy obsahu: