Maltézská pomoc

S dobrovolnickou organizací Maltézská pomoc, a to konkrétně paní Jitkou Bílkovou, jsem se poprvé setkal přibližně před 5 lety. Bylo to krátce po úrazu páteře, kdy jsem si uvědomil, že už nikdy v životě nebudu zcela soběstačný, schopný vykonávat věci tak jako dřív (především zcela samostatné oblékání, schopnost pohybovat se na místech, která nejsou zcela bezbariérová) a určitou formu asistenční pomoci budu ve svém životě potřebovat neustále. Přijmout tuto skutečnost znamenalo najít v sobě nutnou dávku pokory, která mi v době před úrazem bohužel chyběla. Nic méně ne nadarmo se říká, nalézáme, až když ztrácíme.

Jakožto bývalý sportovec, který se 9 let aktivně věnoval nohejbalu, jsem věděl, že pohyb pro mne bude alfou omegou toho, aby se můj zdravotní stav mohl dál a dál zlepšovat. I díky tomu mohu např. dnes plavat, jezdit na speciálně upraveném kole, chodit do kina nebo mít možnost si jen tak promluvit s někým o problémech, které mě trápí.

Měl jsem opravdu velké štěstí, že právě tato organizace mi pomohla najít lidi, zároveň dnes už hodně dobré přátele, kteří jsou ochotní asistovat mi při aktivitách, kterým bych se bez jejich pomoci nemohl naplno věnovat. Je kupodivu, že se dnes najdou lidé, kteří pomáhají nezištně bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. Nesmírně si toho vážím a neberu to jako samozřejmost. Díky Maltézské pomoci jsem si také uvědomil, jak důležitá je pomoc člověka člověku. Nikdo z nás totiž nikdy neví, v jaké životní situaci se ocitne a kdy bude potřebovat sám pomoct.                             Adam Bergman

 

Dobrovolnictví je krásná věc, která v sobě ale skrývá i spoustu těžkostí. Já jsem se stala dobrovolnicí v Maltézské pomoci, když mi bylo 17 let. Vždy jsem cítila, že je důležité pomáhat a starat se o druhé a hodně jsem o tom také mluvila, ale ve skutečnosti jsem nikdy pro nikoho cizího v podstatě nic neudělala. Často jsem se sama před sebou omlouvala tím, že ani nevím, kde a jak bych mohla někomu pomoci. Že nevím, kde začít. Ale jednou jsem náhodou viděla leták Maltézské pomoci, jehož prostřednictvím vyzývali nové dobrovolníky k zapojení se, a po dlouhém dni přemýšlení jsem se rozhodla to zkusit a rozhodně toho nelituji.

Jako při každém jiném kroku do neznáma jsem měla strach. Ten se během mé dobrovolnické činnosti objevil ještě několikrát, ale vždy jsem ho úspěšně překonala, a to s velkou pomocí koordinátorky Maltézské pomoci – paní Bílkové. Věřte mi, že usměvavějšího a pozitivnějšího člověka jsem v životě nepotkala. Rozhodně jí patří spousta mých díků.

Začala jsem tedy docházet do Domova pro seniory, kde jsem byla přiřazena k jedné paní. Paní byla v daleko horším stavu, než jsem čekala. Sama nechodila, viděla jen obrysy, špatně slyšela. A já si říkala, co s ní budu dělat?  Fotografie si prohlížet nemůžeme, číst knihy nebo noviny také ne, chodit na procházky nebo hrát nějaké hry už vůbec ne. Takže zbylo jen povídání. A tak jsem si za touto paní chodila pravidelně jeden den v týdnu povídat. Povídaly jsme si takto tři a půl roku. Poté bohužel zemřela. V průběhu těchto let jsem viděla, jak se její zdravotní stav postupně zhoršuje, jak už nedokáže ani sedět nebo se otočit. Kromě povídání přišlo i na krmení, podávání pití, obouvání, česání atd. Zhoršoval se zrak i sluch, a tak jsem nakonec musela mít hlavu 10 cm od jejího ucha a napůl křičet, aby mě slyšela.

Nejtěžší věcí na tom pro mě byla její nevyzpytatelnost. Jednou jsem přišla a paní byla usměvavá, vítala mě, ptala se mě na školu apod. Jindy mě ale třeba nepoznala, byla ke mně hrubá. Někdy mi řekla, že si dnes povídat nechce. Často to bylo způsobeno její cukrovkou. Tuto paní jsem si zamilovala. Obohatila můj život o spoustu zkušeností, jak z jejího života, jejž se mnou v příbězích sdílela (mnohdy opakovaně), tak i z času, který jsem s ní strávila. Naučila jsem se chovat ke starým lidem s úctou, být trpělivá a také pečovat o nemohoucího člověka, alespoň trochu.

Dobrovolnická činnost občas obnáší těžkosti a nepříjemné situace, ale také přináší spoustu radosti, vděčnosti, porozumění a zkušeností. Proto pokud máte pocit, že marníte spoustu času nedůležitými věcmi, zkuste věnovat hodinu týdně někomu, kdo je sám, nemocný či potřebuje nějakou pomoc. Nikdy nevíte, co hodina vašeho času může pro toho druhého znamenat. Je to krásný pocit, vykouzlit někomu úsměv na tváři.                                                                          Zuzana Burešová

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: