Rosteme ve víře

CÍRKEVNÍ DĚJINY

IV. Středověk – 2. část

Gregoriánská reforma

Jak již pravidelní čtenáři této rubriky vědí, v minulém díle jsme se s pojmem gregoriánská reforma setkali. Na tuto reformu papeže Řehoře VII. se podíváme trochu souhrnněji. Reforma měla proměnit církev a očistit ji od všech nánosů, které jí znemožňovaly zářit jako svatá a neposkvrněná nevěsta Kristova. To byl asi nejdůležitější motiv papeže, který chtěl pro církev žít i umřít. Tato snaha měla čtyři roviny: reformu papežství, mnišského života, kléru a laiků.

Cílem papežské reformy bylo zajistit nezávislost papeže a potažmo i církve na světské moci, tedy na panovníkovi. O tomto problému již byla řeč minule v části Boj o investituru. Zaměřme se na zbývající roviny.

Reforma mnišství vychází z kláštera v Cluny, jejímž hlavním těžištěm je přísné zachovávání benediktinské řehole. Ač toto hnutí začalo dříve, než byl Řehoř ustanoven papežem, byl touto myšlenkou ovlivněn, protože také nějaký čas v Cluny pobýval. Rozdíl byl v tom, že clunyjská reforma byla zaměřena spíše na duchovní oblast, zatímco gregoriánská reforma si kladla za cíl změnit poměry církve v dané době. V duchu Cluny vznikaly nové řády jako např. kartuziáni, známí svým velmi přísným životem v modlitbě a odříkání. Z reformních snah benediktinské řehole vznikli cisterciáci, další velmi významný řád, jehož nejvýznamnější osobností té doby byl bezpochyby sv. Bernard z Clairvaux.

Další rovinou reformy byl klérus, tedy kněží. V té době vedle sebe existovali kněží v klášterech a tzv. světští kněží, ale záměrem bylo spíše vytvořit pravidla pro ty druhé, kteří se sdružovali většinou kolem biskupských kostelů. Vznikli tak kanovníci, kteří se řídili řeholí sv. Augustina. Z této vlny vznikl také řád premonstrátů založený sv. Norbertem.

O proměnách v laickém stavu byla také řeč při křižáckých válkách. Ti, kdo zůstali doma (tedy většina) se velmi zajímali o život Krista a prvotní církve – tzv. biblicismus. Velmi se četlo Písmo sv. a byl veliký hlad po duchovním životě. To ovšem vedlo v některých případech k přehánění a vzniku nových herezí a to dalo podnět ke vzniku inkvizice.

Výsledky reformy papeže Řehoře VII. jsou patrné až dodnes, protože od jeho dob se používá tzv. gregoriánský kalendář. Typickým příkladem jsou například Vánoce, které slavíme dříve než východní církve, které se stále ještě drží juliánského kalendáře císaře Julia Caesara.

Inkvizice

Opět se dostáváme k jedné z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Smyslem inkvizice bylo chránit společnost před lidmi, kteří podkopávali její základy. V té době měla společnost dva velmi úzce propojené základy, a to náboženský a politicko-sociální. A právě tehdejší kacíři útočili na oba zmíněné základy. Společnost reagovala tím, že církev a světská moc společně čelily tomuto nebezpečí. Církev vydala kacíře po exkomunikaci světské moci, která jej většinou potrestala smrtí. Bylo prolito mnoho nevinné krve a lidstvo opět zasáhla vlna krutosti a utrpení.

Nejvýznamnějšími heretiky oné doby byli kataři, neboli albigenští. Tato skupina hlásala myšlenky o špatnosti tohoto světa. Trvali na přísném asketickém životě – zdrženlivost od manželství, masa, ruční práce a bohatství. Jejich myšlenky měly úspěch zejména u lidí, kteří toužili po chudé církvi podle evangelia. Dále brojili proti francouzskému králi, kterého nazývali satanem. Na to král reagoval masovým vražděním.

Hodnocení těchto kapitol je stejně obtížné jako třeba křižáckých válek. Oproti kacířům starověku zde šlo o podstatu společenského zřízení a odtud zřejmě vytryskl pramen nenávisti. Dále je třeba mít stále na paměti, že středověký člověk chápal věci přece jenom jinak, než se na ně díváme dnes. Ale problém inkvizice nebyl jen problémem katolické církve, procesy s kacíři nebo čarodějnicemi zatěžují stejně tak dějiny protestantských církví. Otázka tedy zní, jak je třeba se zachovat pro uchování pravdy – s tvrdostí nebo s láskou? Středověký věřící byl přesvědčen o prvním. Byli však i tací, kteří ukázali i jiný způsob, jak překonat nebezpečí ve víře. A nebyl to nikdo jiný než sv. František z Assisi a sv. Dominik.

František z Asisi a Dominik

O těchto dvou velkých postavách středověku bylo již napsáno mnoho knih, takže o jejich životě ví každý alespoň něco. Proto bych zde chtěl uvést jen pár poznámek. Jak již bylo zmíněno, tito dva světci ukazovali svým životem, že majetek není to nejdůležitější. Zároveň jej nepovažovali za zlo samo o sobě, jako například kataři a další. Dali tak najevo, že je možné majetek vlastnit a současně si od něj zachovat odstup. To bylo v době, kdy křesťanská společnost oplývala bohatstvím, něco naprosto převratného.

Středověk je také kolébkou univerzit. Těsnější spojení mezi národy skrze víru pomalu přesouvalo těžiště vědecké práce z klášterů na univerzity. Bylo potřeba znovu promýšlet tradiční poznatky o světě, k čemuž přispěly i křížové výpravy, které se dostávaly do kontaktu s východní islámskou kulturou. Ke vzniku nových center vzdělanosti napomohly významnou měrou také františkánský a dominikánský řád. Ostatně tak je tomu v některých zemích až dodnes, že jednotlivé univerzity spravují určité řády.

Avignonský exil

Po přesunu moci nad západní říší z Německa do Francie papežská moc v Evropě výrazně oslabila. Stále více upadala pod francouzskou závislost. Bylo otázkou času, kdy se papež přestěhuje do Francie, protože záře Říma - „Věčného města“ - pohasínala. Díky francouzskému vlivu byli v tomto období papežové samozřejmě Francouzi. Nevraživost hlavně mezi Němci a papežskou kurií rostla zvláště kvůli způsobům, jak kurie hledala cesty k získání peněz – arcibiskupové odváděli poplatky za palia (symbol úřadu) apod.

Prorocké varování sv. Kateřiny Sienské a sv. Brigity a chaos ve společnosti nakonec přiměly papeže k návratu do Říma. Po zklamání z města chtěl však znovu Řím opustit, ale nakonec v něm zemřel. Celý exil trval přes 70 let. Následky byly katastrofální. Zapříčinily tzv. západní schizma - najednou byli dva papežové (jednu dobu dokonce tři). Jednoho si zvolila francouzská strana a druhého „zbytek“ světa. Vše pak po dlouhých tahanicích vyřešil koncil v Kostnici tím, že sesadil francouzského papeže, italský dobrovolně odstoupil a ten třetí byl po odsouzení také sesazen.

Příště ještě v Kostnici zůstaneme a povíme si něco více o tomto významném koncilu, mimo jiné i pro naší českou církev.     

P. Zdeněk Mlčoch

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: