Rozhovory

Milí farníci,

chtěli bychom Vám představit kněze, který od 1. července působí ve farnostech Rokytnice u Přerova, Citov a Brodek u Přerova – P. Tomáše Klíče, ThLic. Do těchto farností nastoupil po P. Pavlu Šírovi, který byl poslán na nové působiště – farností Brodek u Prostějova, Otaslavice a Želeč u Prostějova.

 

Můžete se nám krátce představit a říci něco o sobě?

Farníci mě znají většinou pod jménem otec Tomáš, kamarádi ze světa skautingu pod zjednodušenou přezdívkou Didy a bratři dominikáni mi přiřkli biblické jméno Didymos v plném znění. Ve všech případech se jedná o přihlášení ke křestnímu patronovi, kterým není nikdo jiný než svatý apoštol Tomáš. Do jeho péče jsem byl svěřen krátce po svém narození v roce 1979, ale docenil jsem to až v době dospívání. Vyrůstal jsem v Prostějově spolu s rodiči a mladší sestrou Renátou. Před studiem teologie jsem odmaturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Olomouci a prožil roční vojenskou službu vlasti ve výcvikovém prostoru Libavá. Duchovní život naší rodiny se s nástupem náboženské svobody po roce 1989 postupně dostával z komunistického kómatu. V roce 2005 jsme téměř současně oslavili moji primici a sestřinu promoci. Renáta se pak vydala cestou řeholního života ve Společnosti sester Ježíšových (SSJ), kde se nyní připravuje na věčné sliby. Vzdělání ke službě v církvi jsem až do letošního roku postupně prohluboval na různých teologických fakultách (Olomouc, Řím, Bologna). Vedle Moravy se proto cítím jako doma i v Itálii.      

 

A co „historie“ Vašeho duchovního povolání?

Don Bosco prý říkával, že mezi věřícími má povolání ke kněžství každý třetí kluk. Nevím, jestli je to skutečně tak, ale moc bych se tomu nedivil. Známe přece Ježíšovo podobenství o velkorysosti Rozsévače. Pokud jde o počátky mého povolání, rád vzpomínám na noční modlitbu, kterou jsem chtěl ve svých čtrnácti letech mírnit bolest po operaci na jednotce intenzivní péče. Na rozdíl od svých dřívějších modliteb jsem tentokrát od Boha něco konkrétního naléhavě očekával. Dnes si myslím, že také On diskrétně čekal na tuto chvíli, aby se mi přiblížil. V následujících měsících jsem prožil to, čemu se říká osobní obrácení. Měl jsem štěstí na vynikajícího zpovědníka a duchovního rádce, který ode mě později jako první slyšel, že přemýšlím o kněžství. Bylo mi šestnáct let. Než jsem se otci Stanislavovi svěřil se svým tajemstvím, zapsal jsem si do deníku tuto modlitbu: Ježíši, Králi nebe i země, … vlož do mě svou touhu po spáse všech. Toužím šířit světlo tvé lásky, pokoj, mír a jistotu zakořeněnou v Tobě. Můj Pane, … otevři mé srdce, abych Ti sloužil s neutichající důvěrou, že mi pomůžeš, a že se nade mnou smiluješ. Chtěl bych se stát knězem.  

 

Koníčky, zájmy, záliby?

Nejlépe si odpočinu při pobytu v přírodě, zvláště putování po horách. Ze sportu, který bohužel dlouhodobě zanedbávám, dávám v létě přednost běhání a plavání, případně rekreačnímu fotbalu. V zimě bych si vyjel na lyžích. Určitou „sportovní“ zálibou je pro mě i řízení auta, což jde dobře dohromady s každodenní prací kněze v pastoraci. Musím se však naučit dávat větší pozor na pokuty. Četba knih, hra na kytaru a zpěv se také staly oblíbenou součástí mých pracovních povinností. Z teologických oborů mám nejraději morální teologii se zaměřením na etické výzvy současnosti. Velikou radost mi proto udělal papež František se svojí průkopnickou encyklikou na ekologické téma Laudato sii (2015). Televizi už asi patnáct let téměř nesleduji a vůbec mi nechybí. V jistém smyslu mohu říct, že ve volném čase rád uklízím nebo vařím jednoduchá jídla. Nepořádek kolem sebe snáším jenom z donucení a vždy si oddechnu, když se mi podaří dát zase všechny věci na správné místo a utřít pod nimi usazený prach.

 

Jak jste prožil roky Vašeho minulého působení ve farnostech a kde?

Každá farnost, do které jsem byl poslán, mě něčemu naučila. Jako čerstvě vysvěcený kaplan jsem sloužil ve Valašských Kloboukách, Kroměříži a okolních obcích. Po návratu z Říma jsem jako farář působil ve Zborovicích (2009-11) a Senici na Hané (2011-14). V Kroměříži jsem měl první příležitost pozorovat zblízka katolické skautské dílo. Líbilo se mi to. Nebylo tedy těžké využít pozdější příležitost ke složení vlastního skautského slibu (2013). Moje úsilí při doprovázení skautů z 8. střediska v Olomouci ocenila v červnu tohoto roku Ústřední duchovní rada Junáka udělením tzv. černého stupně liliového kříže pro kněze. Velmi si toho vážím a chci být i do budoucna nablízku lidem, kteří se ve skautu sdružují, aby se dobrovolně věnovali výchovné práci pro své mladší kamarády. Vím, že potřebují modlitbu a pomoc, aby neztratili elán a také víru v možnost společně tvořit lepší svět. Tato slova rezonují se skautským náramkem, který už dlouho nosím na  pravé ruce. Stojí na něm anglický nápis: Creating a Better World (Tvoříce lepší svět). Při pastorační práci ve farnostech si stále více všímám důležitosti cílené podpory duchovního života rodin.

 

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?                                                                                                              

Učme se společně budovat naši místní církev jako „rodinu rodin“ (Amoris laetitia, čl. 87).  

Za rozhovor děkuje redakce                       

Farnosti/organizace: 
Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: