Rosteme ve víře - sakrální architektura

Maličkosti dělají dokonalost,
ale dokonalost
není maličkost.

Autorem citátu v titulku článku je Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni. Tohoto umělce známe hlavně pod jeho křestním jménem. Michelangelo byl významný představitel vrcholné italské renesance a manýrismu (přechod od vrcholu renesance k baroku). Proslavil se jako malíř, sochař, architekt. Je o něm známo, že se zabýval též poezií. 18. 2. si připomínáme výročí 450 let od smrti tohoto génia.

Michelangelo se narodil v Caprese 6. března 1475, jako druhé z pěti dětí a zemřel 18. února 1564 v Římě. Tělo umělce očekávává vzkříšení v bazilice sv. Kříže ve Florencii.

V osmi letech byl přiveden do dílny Domenica Ghirlandaia. Otci se to nelíbilo, chtěl, aby se jeho syn stal obchodníkem. O sedm let později si ho všiml florentský vládce Lorenzo Medici (též nazývaný Lorenzo Nádherný) a vzal ho jako učně do své školy. Dva roky žil Michelangelo v Medicejském paláci a měl stálý plat. V paláci Medicejských se Michelangelovi dostalo výborného vzdělání. Začal se učit pracovat s mramorem, učil se latinsky a řecky a začal se věnovat četbě a tvorbě poezie. Také se zde seznámil s budoucími papeži Lvem X. (Giovanni di Lorenzo de' Medici) a Klementem VII. (Giulio di Guiliano de' Medici).

V této době neměla církev valnou pověst (bujel nepotismu - prosazování vlastních příbuzných do vysokých funkcí; celibát se příliš nedodržoval...). Lorenzo pozval do Florencie dominikánského mnicha Girolama (Jeronýma) Savonarolu, aby očistil církev. Savonarola získával čím dál tím větší popularitu, na jeho kázání chodilo čím dál více lidí. Při jednom kázání označil Medicejské za původce všeho zla ve Florencii. Dokonce zaútočil i na papeže. Po pádu Medicejských dosáhl mravní obnovy Florencie. Po zvolení papeže Alexandra VI. (Rodrigo Borgia, jenž měl asi sedm dětí a dal otrávit několik kardinálů) neustal v kritice církevních poměrů, čímž mařil papežovy politické plány. Alexandr VI. pohrozil Florencii interdiktem (místní interdikt je kanonický trest, který zakazuje vysluhování svátostí na určitém místě – po druhém Vatikánském koncilu byl tento druh trestu zrušen), pokud nevyřídí záležitost se Savonarolou. Jeho odpůrci napadli klášter, kde žil. Savonarola byl odsouzen jako heretik, schizmatik a hanobitel Svatého stolce. Z dokumentů vyplývá, že to byla justiční vražda. Před smrtí přijal svátosti a v roce 1498 skončil na hranici. Spisy, které napsal ve vězení, ho ukazují jako světce. Stále se ptal sám sebe, jestli jednal správně. Dominikánský řád usiluje od roku 1955 o jeho sva-ořečení. Nabízí se srovnání mezi dvěma mnichy: Girolamem Savonarolou a Martinem Lutherem. Jaký byl mezi nimi rozdíl? Savonarola věřil, že i když je papež mravně zcela zkažen, tak papežství jako úřad je ustanoveno Kristem a jako takové si zaslouží úctu. Savonarola nikdy nenapadal církev nebo papežství. Dokázal odlišit osobu papeže od papežství jako úřadu a toto odlišení stále dodržoval. Toto odlišení Luther nedělal.

Po smrti Lorenza se Michelangelo vrátil domů a začal studovat anatomii. Po nocích tajně dělal pitvy. Pak se chvíli zdržoval v Bologni, ve Florencii a nakonec odchází do Říma, kde se na sklonku života (v 72 le-tech) stává hlavním stavitelem baziliky sv. Petra. Michelangelo se ucházel o stavbu baziliky už od počátku, ale jeho směr prohrál a baziliku začal stavět Bramante.

Citát, který je v nadpisu článku vystihuje jeho tvorbu. Další jeho myšlenka rovněž vystihuje dílo autora: „Kdyby lidé věděli, jak tvrdě jsem pracoval na svých dílech, nepovažovali by mě za génia.“ Díla, se kterými nebyl spokojen, nejednou poškodil, či dokonce zničil. Ze sochařského díla je asi nejznámější socha Davida ve Florencii a Pieta, která je v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Před florentskou katedrálou stál 40 let nevyužitý kamenný blok o rozměrech 5x1x1 m s četnými usazeninami a kazy. Dva umělci se před ním snažili kámen využít, ale nebyli úspěšní. Michelangelo ve svých 29 letech vytesal z nepoužitého bloku kamene sochu Davida. Za tuto sochu údajně dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo víc, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život.

Další velmi známou sochou je Mojžíš. Původně měl být součástí monumetnálního náhrobku papeže Julia II. Náhrobek měl být ve tvaru tříposchoďové pyramidy s 40 sochami patriarchů, proroků a apoštolů. Na vrcholu měli andělé držet rakev. Na náhrobek Michelangelo vybíral osm měsíců kámen a dalších osm měsíců ho dopravovali do Říma (Michelangelo dbal na kvalitu materiálu). Kvůli sporu o vedení stavby svatopetrské baziliky odešel Michelangelo z Říma Z ná-robku autor dokončil sochu Mojžíše. (Viz obrázek na titulní straně). Ve vousech Mojžíše je umělcův autoportrét.  

Možná si kladete otázku, proč má Mojžíš rohy. Pravděpodobné vysvětlení spočívá v hebrejské gramatice. V původním hebrejském textu nebyly samohlásky (tzv. vokalizace), ale pouze jen souhlásky. Samohlásky byly doplněny později. Bylo úkolem předčítajícího, aby znal text, jak má být. V textu, který popisuje návrat Mojžíše z hory Sinaj, jsou souhlásky QRN, které podle vokalizace můžou znamenat buď zářit, nebo mít rohy.

 

 

 

Z malířství je nejvýznamnější výzdoba Sixtinské

kaple a zvláště freska Posledního soudu. Během pontifikátu papeže Jana Pavla II. proběhlo zrestaurování fresek (1980 až 1999). Jednomu kardinálovi se nelíbilo, že jsou postavy nahé a dal to umělci najevo. Umělec ho „za odměnu“ namaloval mezi zavržené. Dle našeho názoru je vrcholem celé tvorby kopule baziliky sv. Petra. Průměr kopule je 43 m a její výška je 117 m. Hmotnost kopule byla odhadnuta na cca. 56 tisíc tun.

Michelangelo umírá v roce 1564 a podle vlastního přání je pohřben ve Florencii. O Michelangelovi vyšel historický román Kámen a bolest. Rovněž BBC natočila dvoudílný dokument, který běžel v ČT. Nyní zde uvádíme přehled nejvýznamnějších děl a dvě básně tohoto rene-sančního génia.

 

Sochařství:

-    Madona na schodišti (56,7 x 40,1 cm; nejstarší známé dílo z roku 1491) – na obrázku zde vedle

-    Pieta (bazilika sv. Petra, Vatikán,      1498-1499) – obr. na předešlé straně

-    David (Galleria dell´Academia,         Florencie, 1501-1504, kopie: Piazza        della Signoria, Florencie)

-    Vzkříšený Ježíš (chrám Santa Maria             sopra Minerva, Řím)

-    Mojžíš (součást náhrobku papeže      Julia II., chrám sv. Petra v řetězech,      Řím, 1514 – 1516) – na titulní straně

-    Pieta s Josefem Arimatejským (Museo del´Opera dell Duomo, Florencie     - nedokončená)

-    Pieta di Palestrina (Galleria dell´Academia, Florencie)

-    Pieta Rondanini (Civiche Raccolte d'Arte del Castello Sforzesco,      Milán - poslední Michelangelovo dílo, nedokončená)

 

Malířství:

-    Stvoření světa (Sixtinská kaple, Vatikán - nástropní freska, 1508 –     1512) – na předešlé straně - detail scény oddělení světla od tmy

-    Poslední soud (Sixtinská kaple, Vatikán - freska na oltářní stěně,        1536 – 1541)  – na obrázku nahoře

-    Svatá Rodina - Tondo Doni (Galerie Uffizi, Florencie)

 

Architektura:

-    Bibliotheca Medicea Laurenziana (Florencie)

-    Nová sakristie kostela San Lorenzo (Florencie - architektura a sochařská výzdoba)

-    Kapitolské náměstí (Řím)

-    Palác Farnese (Řím, dokončení 2.patra)

-    Bazilika sv. Petra ve Vatikánu (ústřední prostor a kopule chrámu, 1547 – 1564) – na obrázku předešlá strana

Poezie:

Lásce

Dokud jsem mohl vzdorovat Tvé zlobě,

neznal jsem, lásko, bolest ani pláč;

teď často ale stojím kvůli Tobě

v slzách, ač nechci, a vím, co jsi zač.

A jestli dřív Tvé šípy neuměly

zasáhnout teď, jimž bylo srdce mé,

nyní tě za to všechno pomstí střely

z těch krásných očí - ty jsou smrtelné.

Tak jako nechá zlomyslný osud

po léta ptáče prchat nástrahám,

aby tím hůř je potom zabil sám,

tak i mne láska nechávala dosud,

paní má, prchat celý dlouhý čas,

aby tím spíš mi zlomila teď vaz.

 

Sobě

Jen já, pln žáru,

zůstávám stát ve stínu,

když slunce světu odnímá svůj jas,

každý je šťastný,

já však v žalu hynu

a s tváří v prachu pláču zas a zas.

 

František Ponížil, jáhen

 

 

 

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: