P. Josef Tomčík

Vzpomínka na patera Josefa Tomčíka
Krátké politické uvolnění v roce 1968 bylo kladně využito také k tomu, aby se do aktivní pastorační činnosti vrátili kněží, kterým komunistický režim zakázal kněžskou činnost vykonávat.

Jedním z nich byl také pater Josef Tomčík, rodák z Vlkoše u Přerova. Jako student teologie byl s jinými adepty kněžství v kněžském semináři v Olomouci, kde byl poté na kněze vysvěcen. Povinnou vojenskou službu jako pro tehdejší režim nespolehlivý vykonával u PTP (pomocné technické prapory). Protože mu komunističtí vládci nedovolili vykonávat kněžskou službu, pracoval hodně roků jako dělník v národním podniku MEOPTA v Přerově. Až v roce 1969 mohl nastoupit jako duchovní správce farnosti v Penčicích, kam se nastěhoval se svou maminkou, která mu zajišťovala potřebné domácí zázemí.
Otec Josef Tomčík byl menší postavy a velmi veselé povahy. Nedělal mezi lidmi žádné rozdíly, s každým byl kamarád. Proto si velmi rychle získal oblibu všech, s kterými přišel do styku. Po nástupu do penčické farnosti pokračoval v opravách filiálního kostela v Suchonicích. Na penčickém kostele pak realizovat překrytí střechy novou plechovou krytinou.
Velmi rychle jsem se s paterem Tomčíkem seznámil a za jeho kněžského působení v Penčicích jsem se zapojil do kostelnické služby, kterou vykonávám dodnes. Mnoho z toho, co jsem se od něho dozvěděl, už vymizelo z mé paměti. Vyprávěl mi, že ještě jako student bohosloví byl také pilotem na letišti v Olomouci. Byl tedy také technicky zaměřen. Nevím přesně, kdy to bylo, ale podle jeho vyprávění byl ve vězení, kde jeho povinností bylo pracovat v baterkárni, kde nabíjel akumulátory. O tom mi vyprávěl jednu historku: Aby nebyl vyrušován nenadálou nevítanou návštěvou, zamkl se v místnosti baterkárny, kde byla také veliká dřevěná bedna s petlicí na uzamykání. Napadlo ho, že by mohl vyzkoušet, jak se leží v truhle. Vlezl do bedny, lehl si a přivřel poklop. Jenže nastalo to, co nepředvídal. Petlice se zaklapla a poklop nešel otevřít. Prožíval těžké chvíle, protože směna končila, následoval nástup vězňů, a on byl zavřený v bedně a ještě k tomu s uzamknutými dveřmi. Při nástupu zjistili, že jim chybí Tomčík. Dveře od baterkárny byly uzamčeny, takže předpokládali, že jim asi uprchl. V tom krušném čase se modlil o pomoc shůry. A pomoc přišla. Nahmatal v bedně zapadlý hřebík, kterým škvírou mezi prkny odhákl petlici, čímž byl vysvobozen z tohoto zajetí. Tomčík se objevil, a nemuselo být zahájeno pátrání po uprchlíkovi.
Nějakou dobu ke svému přesunu k bohoslužbám v penčické farnosti, ke které náleží pět okolních obcí, používal motorku. Jednou, když v zimním období jel na motorce k bohoslužbě do Lazník, zabrzdilo ho v zatáčce u lesa na silnici stádo divokých prasat, kvůli kterým musel zastavit. Měl strach, jak to dopadne. Po nějaké době konečně divočáci uvolnili průjezd silnicí, a tak mohl pokračovat dále ke svému cíli.
Jak doba pokročila, měl možnost namísto motorky používat auto Wartburg. Jednou se u mne zastavil a řekl: „Pojď, pojedeme do Rokytnice u Přerova navštívit v domově důchodců patera ThDr. Holubníčka.“ Vázalo ho k němu úzké přátelství ještě z doby pobytu v kněžském semináři. Byla to návštěva osobnosti, která mi zůstala dosud v paměti. Jindy mi zase navrhl, zda spolu zajedeme do Uherského Hradiště k pateru Antonínu Šuránkovi, který byl v kněžském semináři v Olomouci jejich spirituálem. Seznámit se s takovou osobností jako byl pater Šuránek, zůstalo nezapomenutelným zážitkem. Pater Antonín Šuránek je kandidátem blahořečení, jehož přípravný proces nyní probíhá.
Nevím už přesně, kdy v osmdesátých letech to bylo, když byl přeložen do Andělské Hory u Bruntálu namísto patera magistra Olejníka. Tam se posílali kněží, kteří byli v nelibosti u (proti)církevních tajemníků. Navštívil jsem ho v novém působišti, kde ho doprovázela i jeho maminka. Seznámil mě s kostelem v Andělské Hoře, a také ve Světlé Hoře. Pak jsme podnikli procházku alejí z Andělské Hory k poutnímu kostelu sv. Anny na Anennbergu. Byla to hrůzná podívaná na zdevastovaný kostel, kde se až do roku 1970 konaly bohoslužby. Kostel byl zčásti zničen povětrnostními vlivy, ale jeho interiér především vandaly, ba i od sovětské armády, sídlící v Bruntále (po roce 1989 byl opraven a od roku 2002 v něm byly obnoveny poutě). Drsnější klimatické podmínky nic neubraly na veselé povaze a spokojenosti otce Tomčíka. Jedna věc ho mrzela, že se na farské zahrádce nedařilo pěstování česneku. Proto mě požádal, abych na něj pamatoval se záhonkem česneku.
V Andělské Hoře ho potkala mozková příhoda. Byl převezen do nemocnice v Přerově, aby byl nablízku svému bratru a příbuzným ve Vlkoši. Zcela ztratil paměť a nerozeznal ani nejbližší příbuzné. V jisté služební záležitosti jsem navštívil oddělení nemocnice, kde byl pacientem pater Tomčík. Nevím, čím to bylo, ale když jsem vešel na chodbu nemocničního oddělení, seděl otec Tomčík na chodbě na lavičce. Když mě uviděl, hned přiběhl ke mně a řekl: „Jé, Miloši, ty jsi přijel pro mne, jistě jsi tu autem, odvezeš mě domů.“ Dodnes jsem udiven, jak při ztrátě paměti si v tom momentě na mě vzpomněl. Z mozkové mrtvice se už nevyléčil. Je pohřben v rodinném hrobě ve Vlkoši.
Pateru Josefu Tomčíkovi vděčím za jeho příklad a kladný vliv pro můj život.
Miloslav Šváček

Druhy obsahu: