P. Antonín Vysloužil

P. Antonín Vysloužil
P. Antonín Vysloužil se narodil 16. února 1890 ve Věrovanech, tehdy náležejících do farnosti Tovačov, rodičům Františkovi Vysloužilovi a Jenovéfě roz. Přidalové. Po ukončení gymnázia vstoupil do kněžského semináře v Olomouci a na tamní Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě absolvoval teologické studium. Kněžské svěcení přijal v Olomouci 5. července 1914, jako novokněz byl ustanoven kooperátorem ve Vítkově. Na svém prvním místě se nestačil ani ohřát, když v srpnu 1914 začala I. světová válka, P. Antonín musel narukovat a jako vojenský kněz sloužil v různých lazaretech a polních nemocnicích, nejdéle v Bohumíně. Po skončení války byl ustanoven k 1. prosinci 1918 kooperátorem ve Vizovicích, kde strávil zbytek života.
Mladý kněz měl politicky blízko ke Straně lidové, fandil Orlům. Ve Vizovicích se ihned zapojil do činnosti místních katolických spolků, zejména Sdružení katolické omladiny a Orla, jehož se stal vzdělavatelem a později starostou. Po smrti faráře a místoděkana Václava Havelky (+12.7. 1923) byl oblíbený kaplan ustanoven farním administrátorem a 28. listopadu 1923 farářem. Stal se členem městské rady a hned v roce 1924 byl jmenován městským kronikářem s povinností doplnit obecní kroniku od roku 1915. Kroniku vedl až do konce roku 1931. 25. května 1934 byl zvolen předsedou místní školní rady, stal se předsedou místní org. Lidové strany.
Pro velkou vážnost, které se těšil u široké veřejnosti, byl zvolen starostou Vizovic. Tuto funkci zastával od 28. února 1925 do roku 1928 a mimo jiné uvítal ve městě 24. června 1928 prezidenta T. G. Masaryka a náměstka předsedy vlády Mons. Jana Šrámka. Důvěru voličů nezklamal. Už roku 1926 byla provedena elektrifikace města a kostela. Jeho přičiněním byl založen místní peněžní ústav (Raiffeisenka), obchodní jednota Zádruha a Lidový konsum. 13.září 1925 byla v Lidovém domě slavnostně posvěcena nová Orlovna.
Jako obětavý farář se staral o všestranné zvelebení kostela sv. Vavřince. Šindelové střechy kostela byly shozeny, věž pokryta mědí, loď bobrovkami. Na opravenou věž byly v roce 1932 dány světelné hodiny a byly pořízeny nové zvony (Vavřinec a Maria v roce 1932, Václav v roce 1933), vsazena okna se železnými rámy, zbudovány nové varhany (1940), na hlavním oltáři pozlaceny dřevěné sochy sv. Anny a sv. Jáchyma. Jeho zásluhou byly ke kostelu i ke hřbitovu instalovány nové brány. Za péči o klášter sester dominikánek se sirotčincem v Liptále se mu dostalo vysoké pocty. Po generální vizitaci v květnu 1932 byl jmenován titulárním konsistorním radou. Na První celostátní katolický sjezd (27. – 30.6.1935) zagitoval i okolní farnosti a vypravil zvláštní vlak se 760 účastníky z Vizovicka a Zlínska. 4. srpna 1935 se v Lidovém domě ve Vizovicích konal zdařilý navazující Sjezd katolické mládeže. Farář povzbudil své farníky také k rozhodnutí zvětšit místní poutní kapličku „U Chladné studny“, výstavba se ale protáhla na dva roky a teprve v roce 1937 mohl novou kapli posvětit.
P. Vysloužil se nebál společensky stýkat s místními Židy a podporoval je i za Protektorátu. Spolupracoval s protinacistickým odbojem. V místní nemocnici Milosrdných bratří, kteří pečovali také o „nevyléčitelně nemocné a dědičně zatížené ubožáky“, našla útočiště řada nemocných či zraněných odbojových pracovníků a partyzánů, i lidé, prchající před gestapem.
Situace se výrazně zostřila před koncem války, v březnu 1945 se do vizovického zámku nastěhovalo Jagdkomando 31, jehož úkolem bylo likvidovat partyzánské oddíly v Hostýnských a Vizovických vrších. (Ke hrůzné bilanci jeho činnosti patří masakry obyvatel Ploštiny a Prlova.) Zatčený vizovický převor Milosrdných bratří František Agapit Bláha, odsouzený jako „mnich bandita“, tehdy unikl popravě jen o vlásek, protože postup Spojenců byl rychlejší než nacistická mašinerie, čtyři jeho spolubratři si protrpěli své v KZL Dachau.
K vizovickým farníkům patřila rodina sedláka Tomšů. Jeho dcera Marie, pracující v pražské advokátní kanceláři, se tam seznámila s JUDr. Kurtem Blaschtowitschkou, za kterého se v roce 1941 provdala. Blaschtowitschka byl vynikajícím klavíristou (dokonce uvažoval o profesionální hudební kariéře) a v českých uměleckých kruzích kolem Mánesa a Unionky měl řadu dobrých přátel. Od roku 1933 byl v justičních službách, v roce 1936 složil soudcovskou zkoušku a stal se soudcem Krajského trestního soudu v Praze. Po 15. březnu 1939 nastoupil k německému Státnímu zastupitelství v Praze a v dubnu 1940 tam získal definitivu. Jeho české styky a česká manželka ale vadily gestapu a představeným, neprokazoval dostatečnou služební horlivost a byly mu přidělovány spíše kriminální než politické či hospodářské případy. I přes zákaz poskytoval právní pomoc nejednomu Čechovi. Před Vánocemi 1943 navštívil s manželkou příbuzné ve Vizovicích a při návštěvě kostela ho manželka oficiálně seznámila s farářem Vysloužilem. Po opatrném „oťukávání“ z obou stran požádal farář Blaschtowitschku o intervenci u zlínského gestapa ve prospěch uvězněného vizovického učitele Jiříčka a některé další vyšetřované občany z okolí. Blaschtowitschka se při návratu do Prahy opravdu cestou zastavil ve Zlíně u velitele gestapa, rady Horsta Zieglera, který se cítil jeho návštěvou polichocen a slíbil, že „se na tyto případy podívá.“
Při dalších setkáních vzájemná důvěra obou mu-žů narůstala, nakonec se Blaschtowitschka Vysloužilovi svěřil, že má utajený rozsáhlý důkazový materiál o konfidentech gestapa na Zlínsku a Vizovicku, kteří se ho dokonce pokusili využít k odstranění sobě nepohodlných různých osob „nepřátelských Říši.“ Když se jejich očekávání nesplnila, udali jej K. H. Frankovi, Blaschtowitschka byl z místa suspendován, státní zastupitelství musel opustit a byla mu vyměřena vysoká pokuta. Při jedné z posledních návštěv ve Vizovicích před koncem války
předal kopie dokumentů do úschovy faráři Vysloužilovi. Netušil ovšem, že se tyto listiny stanou osudnými jemu i faráři.
Po válce ovládli významné posty ve Zlíně právě oni tzv. partyzáni a konfidenti gestapa, kteří se rychle stali komunisty. JUDr. Kurt Blaschtowitschka se stal 14. září 1945 v důsledku jejich intrik obětí vykonstruovaného procesu (a jako celá řada jiných se stal obětí justiční vraždy). Jeho žena, byť Češka, byla po dlouhých měsících zcela neodůvodněného věznění a zmrzačená krutým mučením přemístěna do internačního tábora a 26. června 1946 zařazena do odsunu. Vysloužil přes veškerou snahu nedokázal Blaschtowitschkům pomoci mimo jiné i proto, že vysocí komunističtí funkcionáři na ministerstvu spravedlnosti zastavili prošetřování jeho podání a zabavili klíčové důkazní materiály.
Když se otec Marie Blaschtowitschkové pokoušel získat pro svou dceru osvědčení o státní a národní spolehlivosti, neopatrně se zmínil o důkazech, které o válečné činnosti nových mocipánů má právě farář Vysloužil. Tím na Vysloužila upozornil zlínskou komunistickou Tajnou vyšetřovací policii. Když se jim nepodařilo odstranit faráře na základě nařčení z kolaborace z Místního národního výboru ve Vizovicích ani vymoci si od něho zmíněné dokumenty výhrůžkami, rozhodli se přistoupit k násilí.
Jelikož se Vysloužil nedal zkorumpovat ani zastrašit a pořád se v Praze pokoušel dosáhnout odvolání a obžaloby řady komunistických pohlavárů ze Zlína (stále disponoval rozsáhlou sbírkou důkazů, včetně vlastnoručně sepsaných udání, které dotyční předtím podali Blaschtowitschkovi), dva příslušníci zlínské komunisty ovládané partyzánské organizace Partkolu (jejíž vedení bylo prolezlé bývalými konfidenty gestapa) jej na příkaz vedoucích představitelů zlínských komunistů zavraždili (u Kolína ho vyhodili z jedoucího rychlíku), když i s důkazy cestoval 9. prosince 1945 do Prahy za právním zástupcem. Získané složky s důkazy později komunisté použili k vydírání různých osob a upevnění svých pozic ve Zlíně. Podrobnosti tohoto a dalších hrozných příběhů i se jmény a daty shromáždil ve své knize „Hyeny“ JUDr. Jaroslav Pospíšil.
Smrt P. Antonína Vysloužila byla označena jako „nešťastná náhoda“ a nesměla být provedena soudní pitva mrtvoly. Viděl ji však přivolaný lékař a jeho protokol se zachoval. Zlomeninu lebky a zhmoždění zápěstí mrtvého podle něho jednoznačně způsobilo zavinění cizí osoby, nikoli pád z vlaku. Vyšetřování úmrtí zkušenými kriminalisty bylo z rozhodnutí „vyšších míst“ zastaveno.
P. Antonín Vysloužil byl pochován 15. prosince 1945 ve Vizovicích. 50 let po smrti byl v prosinci 1995 jmenován in memoriam čestným občanem Vizovic.

ThDr. P. Milan Mičo

Druhy obsahu: