Farní kostel sv. Marie Magdaleny

Fara a obročí

Fara vlastnila jediné pole na Skácelce, které jí kdysi bylo dáno místo zahrady. Mělo 1444 čtverečních sáhů, tedy asi 2 měřice. Mimo něho měla ještě větší ovocný sad a dvě menší zeleninové zahrádky, všechny u obytné budovy, která i se dvorem obnášela 790 čtverečních sáhů. Největší zahrada, která byla celá vysázena ovocnými stromy a protékajícím potokem Kiselkou rozdělena ve dvě části, náležela dříve k vrchnostenské chalupě, jejíž držitel Linda ji v roce 1766 směnil s tehdejším farářem Schaurekem za 2 měřice farského pole, aby si mohl postavit nový dům. Druhá zahrada byla za obytnou budovou, sloužila jako kuchyňská a ovocná zahrada. Třetí byla před okny fary.

Kromě toho měla fara compascuum, tj. farář směl zadarmo nechat pást svůj dobytek společně s dobytkem předmostské obce na obecní pastvině. Postupně přibývaly nadační pozemky z odkazů farníků, takže nakonec k faře patřilo asi 11 měřic polí (2,1 ha). Rozhodnutím lidového soudu v Přerově odd. 5 ze dne 22. února č. 50/60 bylo vlastnické právo na všechny farní obroční pozemky zapsáno bez náhrady pro Československý stát - odbor zemědělství ONV v Přerově. Desátek v nemláceném obilí (36 kop a 1 snop pšenice, 57 kop a 16 snopů žita, 70 kop a 47 snopů ovsa, 4 kopy 22 1/2 snopu ječ-mene a 2 kopy a 2 snopy ze svobodných polí) byl v roce 1850 „odpuštěn a odškodněn“ roční rentou 753 zl. konv. měny.

Přízemní farní budova se 6 místnostmi byla roku 1780 za tehdejšího faráře Franze Schaureka nově postavena na místě staré, hrozící zřícením. Pamětní kovová deska, datovaná chronogramem v nápisu „FVnDaMente posVIt et / LaborIose fInIVIt paroChVs SChaVrek / No: 38.“, byla vsazena na nároží v průčelí, ale ztratila se při opravě fary v roce 1970.
Farní stavení i se stodolou 2. září 1831 vyhořela, byla však potom opět postavena nákladem patrona. Zničenou zahradu s ohořelými pahýly ovocných stromů dal farář Homm nově založit a vysadit mladými stromky. Za něho byla také po zrušení desátku zbourána v roce 1852 stodola a místo osázeno stromy.

Farář Spina zjistil, že „tohoto roku 1892 byla velenutná potřeba opětně stodolu postaviti. Zdejší Curat, nemaje své stodoly, musel prositi fárníky, by z milosti jeho sklizené obilí z obročních polí do svých stodol přijali, při čemž znamenitou ztrátu na svém obilí utrpěl. ... Velké štěstí, že tohoto roku tato stodola vystavená byla, neboť v tomto roce Bůh zdejším farníkům tak hojně úrodu na poli požehnal, že ji ve svých stodolách ukrýti nemohli, nýbrž na mašinách čili strojích hned mlátiti musili - by tak místo posud nesveženému obilí uprázdnili.“

O deset let později nový farář Podřický zapsal, že „fara byla sešlá jako nějaká poustka ... hlavně byt kooperátora byl hrozně vlhký; voda i dlážkou prýštila. Zídka v zahradě od okresní silnice, která za týden po odchodu předchůdce spadla, postavena nová. Ze zahrady však muselo býti postoupeno 92 čtverečních sáhů silničnímu výboru na rozšíření silnice.“ (Další kus v rohu farní zahrady byl pronajmut v roce 1957 na postavení autobusové čekárny.)

Farář Hluštík v roce 1912 trpce zkonstatoval, že farní budova nebyla opravena, jen „polátána“ a „že členové konkurenčního výboru s opravami nesouhlasí, panuje totiž mylné domnění, že farář si má spravit faru sám jako sedlák svůj grunt, zaviněno toto mínění opravami, které důstp. předchůdcové o své újmě a na svůj náklad podnikali.“ Nezbylo, než se obrátit na místodržitelství, jež výnosem z 5. června 1913 nařídilo, že: „náklad původní na opravu fary a budov 3369 K 09 h se zvyšuje na 3647 K 72 h. ... Celkem ponese tedy farní obec náklad 2656 K 71 h a zbytek v obnosu 931 K 01 h zaplatí náboženská matice.“ Z celkové opravy, která následovala, ještě stále stojí před farou plot „kovaný od firmy Zukal z Přerova, postaven na nové podezdívce s novými silnými sloupy, přikrytými betonovou stříškou, kteroužto stříškou i podezdívka jest přikryta.“ Nepodařilo se však vyřešit stále podmáčení zdí, a tak v roce 1934 byla farní budova opět komisionelně prohlášena za neobyvatelnou a zase se opravovaly izolace a podlahy.

K opravě a modernizaci fary se přikročilo až za administrátora ThDr. Vojtěcha Tkadlčíka. Jeho nástupce Josef Kunický shrnul výsledky této snahy v projevu k farníkům v prosinci 1968: „Největší bolestí farnosti byla farní budova. Za více než třicet let se z ní dělá lidský příbytek. Práce začal v roce 1967 před prázdninami pan dr. Vojtěch Tkadlčík. ... Bylo započato s výměnou oken a některých vnitřních dveří, omítky vevnitř byly oklepány do výše 1 metru pro vlhkost a znovu nahozeny. Byla objednána krytina z tašek bobrovek, na kterou jsme pak čekali do jara. Dvůr byl odvodněn kanálem vedeným pod farou do parku. Pořízena koupelna a záchod uvnitř budovy. V roce 1968 byla na dvoře zlikvidována stará stodola, hrozící zřícením, pokryty všechny, i hospodářské budovy, nahozena celá fasáda budovy. Ze dvora bylo odvezeno přes 30 vleček smetí. ... Krytá veranda proti dešti byla opravena, vsazeny železné rámy a zaskleny – při dešti se vždy voda hrnula chodbou. Uděláno bylo ústřední topení.“

V nedokončených opravách pokračoval v roce 1969 administrátor Norbert Jiří Viačka. Na podzim se začala stavět garáž přebudováním přístavku hospodářské budovy fary a přestavba byla dokončena v roce 1971. Pro stavbu sídliště byla v roce 1979 odňata většina farní zahrady, její zeď byla zbořena. MěNV Přerov přislíbil její znovupostavení po dokončení sídliště. (Jenže ještě v roce 2004 zůstávají ploty v provizorním provedení z doby stavebních prací a zeď obnovena není.)
V roce 1985 byla opravena střecha farní budovy. Protože jí však stále zatékalo a nekvalitní pálené tašky se rozpadaly, bylo rozhodnuto celou krytinu vyměnit. V červnu 1989 byla pokryta střecha fary a zbylých hospodářských budov hliníkovým plechem. Celková oprava vnějšího pláště budovy proběhla na jaře 1991. Ústřední topení muselo být předěláno na zemní plyn – kouř z komína vadil obyvatelům paneláků. Další vnitřní opravy začaly v roce 1993 úpravou herny pro mládež z místnosti za kuchyní a sálu pro výuku náboženství. V září 2003 bylo přebudováno sociální zařízení, v roce 2004 práce pokračují opravami kuchyně.

Zvony

Až do 1. světové války obstarávaly vyzvánění čtyři zvony, které harmonicky souzněly. Jejich tvůrci zůstali bohužel neznámí a popisy ve farní kronice kusé. Za vyzvánění třemi zvony při pohřbech nebo svatbách se kostelu platilo 24 kr. a za vyzvánění dvěma zvony 6 kr. Do roku 1787 visíval ve věži ještě umíráček „Florián“, který byl při zřízení lokální kaplanky v Prosenicích přenesen do tamějšího nového kostela.

Tři z těchto zvonů byly odebrány pro válečné účely 13. září 1916, takže po 1. světové válce zůstal kostelu jen značně vytlučený zvon „Petr“ s nápisem: „Ke Cti a Chwale S. Petra Aposstola byl sem ljtý v Kralowskem Městě Uncžově, Leta Paně 1677.“ V listopadu 1921 byl objednán nový umíráček „Josef“ u firmy „A. Hillera vdova a syn“, v Brně. Táž firma dodala o čtyři roky později tři nové zvony a starý zvon „Petr“ vzala na protiúčet. Zvony stály celkem 36.000 K, byly uhrazeny sbírkami a milodary farníků a faráře. 28. října 1925 je posvětil olomoucký světící biskup ThDr. Karel Wisnar. Zároveň udílel ve farnosti sv. biřmování. Největší zvon byl ozdoben reliéfem Ukřižování, pod obrazem byl nápis: „Jenom v kříži Krista spása naše jistá. - Kříži Krista chválu vzdávám, farnost jemu odevzdávám. J. B.“ (J. B. – farář Jan Bebar.) Na okraji zvonu bylo připojeno následující věnování: „V milostivém létě 1925 věnovali řím. katolíci farnosti Předmostské.“ Byl posvěcen na jméno „Maria Magdalena“. Druhý zvon s obrazem P. Marie Svatohostýnské měl nápis: „Maria, naše máti, rač se přimlouvati!“ Na protější straně byl veršík: „Zvon ten matku Páně slavící z lásky čisté dali farníci.“ Byl posvěcen na jméno „Maria“. Třetí zvon vážil bez ustrojení 181,30 kg, měl na jedné straně obraz sv. Aloise a na druhé obraz sv. Anny. Nápis na tomto zvonu zněl: „Svatá Anno, Kristova babičko, Marie Panny milá rodičko, s Aloisem svatým za nás oroduj, ať kdysi v nebi jsme, kde trůn je tvůj!“ Na okraji zvonu bylo poznamenáno: „Věnovali Alois Koutný, rolník z Popovic, a jeho manželka Anna l.P. 1925.“

Dne 17. března 1942 byly zvony sejmuty z věže a odvedeny na válečné účely. Zůstal jen umíráček „Josef“. Po válce se je nepodařilo na žádném ze „hřbitovů zvonů“ najít. Administrátor Alois Otzipka získal v roce 1951 zvon „Maria“ ze zrušeného a později zničeného kostela sv. Mikuláše ve Střelné, ve vojenském újezdu Libavá, který byl zavěšen na věž farního kostela ke zbylému umíráčku. Jde o dílo olomouckého zvonaře Zachariáše Millnera z r. 1603 na objednávku tehdejšího majitele Střelné, jak svědčí nápis: LUKASS DEMBINSKI Z DEMBINGIE NA STRZYTNEM A HERUTICZYCH LETHA MDCIII. - MEISTER ZACHARIAS MILLNER HAT MICH ZU OLMUCZ GEGOSSEN ANNO 1603. („Lukáš Dembiňský z Dembině na Střítném a Heruticích léta 1603. – Mistr Zachariáš Millner mě v Olomouci ulil roku 1603.“)

Hřbitov

Hřbitovy náležely k farnímu kostelu dva; první, ohražený velmi starou zdí, byl kolem kostela. Každý, kdo si tu přál být pohřben, musel kostelu za hrobové místo zaplatit určitý obnos, jak je uvedeno ve starých štolových záznamech - totiž za dítě 2 zl., za dospělého 4 zl. Druhý vznikl podle josefinských předpisů mimo obec a už v r. 1807 píše farář Marek:
„V současnosti jsou všichni bez rozdílu pohřbíváni na vnějším hřbitově, aniž by se za místo cokoliv platilo. Tento hřbitov leží na vyvýšeném místě mimo vesnici u olomoucké silnice a je obklopen velmi špatnou zdí. Hroby samotné jsou kopány v řadách podle určitého pořádku, na jedné straně pro děti, na druhé pro dospělé, aby se zajistilo, že otvírání hrobů nebude proti zdravotním předpisům. U hřbitovní brány stojí dřevěný kříž s plechovou figurou.“

Farář Homm dal vnější hřbitov v roce 1853 upravit. „Hřbitov, předtím spíše připomínající pole, urovnán, ohrazen zdí a okrášlen novým kamenným křížem, jejž se zavázala udržovat obec předmostská.“ Na zadní straně jeho podstavce byl vytesán nápis: „Z hlubokosti volám já, / vyslyš, Pane, slova má! / Šetříš-li nepravost mou, / kdo obstojí před tebou! / 1853.“ Dva roky nato daroval kamenný kříž, postavený před bránu starého hřbitova, Thomas Zucker, mlynář v Lýskách, se synem Franzem.

Posledními pochovanými na hřbitově u kostela byli kaplan Emanuel Mikulič (+1868) a farář Josef Plachý (+1877). Někdy po roce 1884 byl vnější hřbitov poprvé zvětšen, k dalšímu rozšíření došlo v roce 1914, kdy „pozemek koupen za drahé peníze od Karla Přikryla - Lukače, majitele cihelen a gruntu v Předmostí. ... Márovna šikmo ke hřbitovní zdi, ne souměrně se nachází a uvnitř hřbitova se nalézá, ač dříve zdmi svými roh hřbitova tvořila. ... Hřbitovní zeď postavena z cihel a přikryta i se sloupky cementovými plotnami.“

V roce 1927 byly zřízeny nové hřbitovy v přifařených obcích Dluhonicích a Čekyni. Téhož roku začalo se na obou pochovávat, třebaže nebyly ještě dostavěny. (Kříž na dluhonickém hřbitově byl posvěcen 18. září 1927, v Čekyni 24. června 1928.)
Starý hřbitov byl definitivně zrušen v roce 1943. U kostela zbyly ještě čtyři hroby kněží. „Jejich pozůstatky byly 10. června 1943 vykopány, do jedné rakve dány pozůstatky dpp. A. Tilla, Jos. Plachého a Em. Mikuliče a slavnostně pohřbeny na hřbitově do společného hrobu kněží. Dp. Antonín Štěpaník, který je zakladatelem řádu sester Neposkvrněného Početí v Přerově, byl na žádost těchto sester uložen do druhé rakve a pohřben ve zvláštním hrobě před společným hrobem kněží. Ve hrobech těchto čtyř kněží našlo se mimo jejich rakve mnoho kostí v hromádkách uložených. Jsou to dle všeho kosti kněží pohřbených do těchto hrobů před těmito čtyřmi, poněvadž do hrobů kněží ani laici pochováváni nebyli. Byly tedy vlastně přeneseny ostatky všech kněží, kteří byli pochováni na hřbitově u kostela. Účast na pohřbu byla velká. Obě rakve nesli členové obecního zastupitelstva z Předmostí.“ 3. července 1956 převzal správu hřbitova MNV Předmostí.

Faráři, kteří působili v Předmostí od roku 1661

Jan Alois Kornelius od roku 1661 do roku 1678, o jeho smrti nebo přeložení není v matrice zmínky.
Pavel Zikmund Saguner Svárovský od roku 1678 až do roku 1694, takže tu byl farářem 15 let. Při generální visitaci v roce 1682 si farář prostřednictvím olomouckého dómského probošta Karla svobodného pána von Kürchbauma znovu stěžoval kvůli odpírání desátku a zcizení obročních polí.
Kristián Hambálek, dosud kaplan v Přerově, prezentován knížetem biskupem olomouckým 20. 3. 1694, investován 20. 6.; poslední zmínka o něm je z 21. 10. 1697, kdy byl pravděpodobně někam přeložen.
Jan Zlatoústý Pěstínek (Piestinek, Pieščínek, Pieschtzinek), rodem Slezan z Hlučína, se v křestní matrice uvádí jako farář 2. 11. 1697. Spravoval toto beneficium do 10. 8. 1705, kdy byl povolán do Přerova jako děkan. Zemřel v Přerově 4. 12. 1709.
František Harasovský se jako farář objevuje v křestní matrice 15. 8. 1705, a uvádí se do 15. 3. 1707, kdy byl pravděpodobně přeložen.
Elias Schön je v křestní matrice zaznamenán jako farář od 29. 4. 1707 do 28. 3. 1710, pak asi odešel do jiné farnosti.
Sebastian Alexius Jenesch se v křestní matrice objevil 11. 4. 1710, zemřel v Předmostí (na mor) 15. 11. 1714 v 33 letech
Joannes Franciscus Rüstelhuber se uvádí v křestní matrice jako farář od 24. 3. 1715, 2. 1. 1720 se podepsal jako Protonotarius Apostolicus et Curatus a podle podpisů tu byl ještě 4. 4. 1720. (Titul „apoštolského protonotáře“ bylo vysoké církevní vyznamenání.)
Jan František Orel přišel jako farář na začátku května 1720 a působil tu do 18. 3. 1729, kdy zemřel ve věku 43 let. Farnosti daroval sochu svého patrona sv. Jana Nepomuckého, která dnes stojí kousek od fary. Nápis na jejím podstavci zní: MENTE DE / CENTE SACRAT / REXI GREXI VO / TA ISTA IOANNI / EX NEPOMVC - / FIGENS EXPONIT / CORDE / IOANNES F.O. 1728. („Duchu ušlechtilému zasvětil, králi (duchovních) pastýřů Janu z Nepomuku dle slibu obětoval ze srdce - Ioannes F. O. 1728“. (v chronogramu je dvakrát skryt letopočet 1728)
František Hüber je uváděn od 14. 4. 1729, koncem dubna 1737 byl přeložen do Všechovic.
Josef Zdráhal tu působil od 2. 5. 1737, zemřel v Předmostí 15. 8. 1754, stár 52 let a 3 měsíce; pohřben byl 17. 8.; farnost krátce administroval přerovský kaplan Josef Moderholt.
Franciscus Joannes Nepomucenus Maschke, rodák z Opavy, byl sem investován 14. 11. 1754, zůstal do 8. 10. 1761, kdy byl přeložen do Pustoměře.
Franz Schaurek, rodák ze Šternberka, držel toto obročí od zmíněného roku 1761 až do roku 1795, kdy zemřel raněn mrtvicí 27. 7. 1795. Za něho byl zvětšen a přestavěn farní kostel a postavena nová fara, v roce 1764 v Předmostí vykonal generální vizitaci olomoucký biskup Maximilián Hamilton.
Antonín Marek, Moravan, předtím ve Štramberku, byl investován 17. 12. 1795. Zemřel raněn mrtvicí 28. 2. 1814. Z jeho ruky pocházejí první soupisy usedlostí ve farnosti, chudobinské účty (evidence podpor chudým) od roku 1796, první popis a inventář kostela a fary z roku 1807.
Jan Link, Moravan z Nového Jičína, předtím byl lokálním kaplanem ve Fryčovicích, přišel do Předmostí v roce 1814; o veškerý majetek přišel při požáru, jenž zachvátil obec i s farou. Zemřel (prý šokem a zármutkem) 9. 7. 1816.
Václav Dominik Štabl, Moravan, rodák z Kojetína, byl předtím farářem v Přemyslovicích. Investován byl 15. 12. 1817. Zemřel 18. 8. 1821 v Předmostí.
Jan Mathiasch (Matyáš), Moravan z Paskova, narozen 1755, ordinován 1780, býval farářem v Horním Štěpánově. Investován byl 4. 3. 1822. Zemřel v Předmostí 31. 10. 1834 stár 80 let a 3. 11. 1834 zde byl pochován. Prozatímně opravil kostel po velkém požáru v roce 1831.
Antonín Till, Moravan ze Zábřeha na Moravě, narozen 1777, ordinován 1804, předtím lokální kurát v Mlýnickém Dvoře u Štítů, byl jmenován předmostským farářem 23. 9. 1835. Za něho byl v kostele roku 1841 pořízen Boží hrob a opraven a ozdoben hlavní oltář, v roce 1842 opraveny boční oltáře a roku 1843 postaveny nové varhany. Zemřel v Předmostí 27. 3. 1845.
Josef Homm, Moravan z Mohelnice, narozen 1784, ordinován 1808, přišel v roce 1845 z Ohrozimi, kde byl lokálním kaplanem. Zemřel ve věku 71 let 5. 12. 1854. „Za něho samotného se v kostele a na faře udělalo tolik, co od dob faráře Schaureka za všech farářů mezitím dohromady,“ napsal o něm později farář Plachý, „přes svou nemoc - trpěl silnou dnou - udělal tolik, co jen udělat mohl. Po boku mu stál stejně smýšlející kooperátor Daniel Deutsch, jehož spolupráci a nadšené snaze se podařilo, co je vidět dnes a ještě po letech viditelné bude.“

Jan Kratochvil, nar. 1789 v Nelešovicích, ord. 1812, se stal nástupcem tak horlivého kněze v červenci 1855; téhož roku odbývána zde 18. 10. generální vizitace arcibiskupem Bedřichem Fürstenbergem. „Škola místní tak chatrná byla, že školní vizitace odbývala se v půlláně naprotiv školy.“ 25. 4. 1860 „úmrtím tohoto p. faráře uprázdnila se fara, administraturou pověřen František Repper“ (rodák z Hukovic, nar. 1819, ord. 1831).

Jakob Čamek, nar. 1790 v Odrlicích, ord. 1813, dosud farář v Hutisku, nastoupil počátkem roku 1861. Již v roce 1862 se dal přemluvit a odešel na odpočinek, odstěhovav se do Litovle, kdež 6. 7. 1864 zemřel. Správcem předmostské fary za sebe na dobu svého života ustanovil Ondřeje Brázdila (nar. 1814 v Ratajích, ord. 1840). „Tentýž horlivý administrátor tu všemožně budil a šířil lásku k vlasti české a úctu k apoštolům slovanským, čehož památka zachována i v tom, že v roce jubilejním 1863 každé dítko na jmeno jejich pokřtěno býti muselo. - On sám ladil varhany kostelní zdejší, jakož i na jiných místech.“

Josef Plachý, nar. 1798 ve Veselí nad Moravou, ord. 1822, byl farářem v Bílavsi. Na zdejší faru byl ustanoven 11. 1. 1865. Prožil s obcí ubytování Prušáků, v létě 1866 i cholerovou nákazu, kterou sem přinesli a na kterou mnoho farníků zemřelo. V této situaci mu byl poslán pomocný kněz Emanuel Mikulič (nar. 1835 v Olomouci, ord. 1857).
V roce 1867 se začala stavět nová jednopatrová farní škola na místě staré školy. „Po čas stavby vyučovalo se v zadních jizbách zdejší palírny.“ Škola „exkurendo“ v Dluhonicích – tj. docházel do ní učitelský pomocník z Předmostí – byla v tomto roce osamostatněna.

Jan Dolina, nar. 23. 4. 1823 v Bojkovicích, ord. 1849, bývalý farář v Pitíně, byl investován 8. 5. 1878 a 28. 5. „byly mu všecky kostela a farního beneficia týkající se věci odevzdány od administrátora P. Karla Bilčíka u přítomnosti dp. děkana Jána Mikše z Kokor a P. Daniela Deutsche, faráře z Roketnice; pak dne 11. 6. v úterý Svatodušní odbývala se slavným způsobem instalace a zároveň kostelní visitace.“
Od 26. 10. do 8. 11. 1878 byly ve farnosti první lidové sv. misie. 10. 9. 1882 bylo kanonicky zřízeno bratrstvo živého Růžence. 17. 10. 1882 byla posvěcena nová škola v Čekyni.
29. 11. 1878 byl farář Dolina jmenován přerovským děkanem a 5. 12. 1878 též „biskupským komisařem při realném gymnasiu Přerovském“. 14. 2. 1883 byl raněn mrtvicí, z níž se vzpamatoval, ale po druhém záchvatu 4. 3. 1885 „zbaven jsa paměti jen živořil“. Zemřel 23. 9. 1887.

Po celou dobu děkanovy nemoci vedl duchovní správu farnosti kooperátor P. Josef Štefek (nar. 1849 ve Frýdlantu Místku, ord. 1874). „V roku tom chopil se energicky díla a stala se taková obnova kostela jakož ještě nikdy. Žádný netroufal, že by se tolik slabými silami provésti dalo. Skoro vše, co lepší a pěknější v kostele, v tom roku zjednáno.“ Řízení o obsazení fary se protáhlo až do 18. 4. 1888.

Jan Spina, nar. ve Ktové v Čechách 1822, ord. 1847, přišel z fary ve Fryčovicích, přistěhoval se 5. 5. 1888. „Jsa již 41 roků knězem, chtěl jsem nyní po boku také výpomocného pana spolubratra, mladého kněze, ještě ve správě duchovní pracovati, a tu žádal jsem uprázdněnou faru v Předmostí, a prosil o ni osobně pana kardinála v Kroměříži, kterýž mě velmi přívětivě přijal a na mou 41letou práci v duchovní správě ohled bráti přislíbil,“ napsal P. Spina do Pamětní knihy o svém jmenování do Předmostí, kam byl přerovským děkanem Kajetánem Slámou instalován 6. 5. 1888.

P. Spina trpěl vrozenou srdeční vadou, které podlehl v noci na 10. 5. 1893. „Byl všeobecně pro svou dobrotu, pohostinnost a lásku milován ode všech farníků a neměl žádného nepřítele. Pohřbu jeho se zúčastnilo, ač byl v sobotu, 36 kněží, kázal pan farář ze Staré Vsi P. Špička, Requiem měl přerovský pan děkan Sláma a pohřbil ho pan arcikněz z Velkého Týnce Chalupa. Též veliké množství lidu i z Přerova s panem hejtmanem Navrátilem a okresním sudím Kunovským se zúčastnilo pohřbu.“

Administrátorem byl ustanoven tehdejší kooperátor P. Valentin Hradil (nar. 1860 Komarovice u Kelče, ord. 1884), jemuž 5. 8. 1893 přišel na výpomoc novokněz P. Antonín Králíček z Vlčnova u Uher. Brodu, který 2. 9. odešel na kooperátorské místo do Přerova.

Josef Matyáš, nar. 1833 ve Stříteži u Hranic, dosavadní farář ve Štarnově u Šternberka, přijel 28. 9. 1893. Odevzdávka, instalace a visitace byla dne 13. 10. 1893. P. Josef Matyáš působil v Předmostí necelých sedm let. 1. 2. 1901 se odebral na trvalý odpočinek do svého rodiště. (Zemřel v Přerově 28. 2. 1906.)
Po odchodu P. Matyáše administroval farnost P. Vincenc Palkovský (nar. v Brušperku 1864, ord. 1888), z milodarů dal v kostele vydláždit presbytář a sakristii.

Jan Podřický, nar. 1845, ord. 1871, dosavadní farář z Horní Bečvy, investován 25. 6. 1901, instalace byla 13. 7.
18. 1. 1903 byl založen spolek sv. Terezie (přistoupilo ihned 179 členek).

9. 5. 1903 v Předmostí vykonal generální visitaci arcibiskup ThDr. Theodor Kohn. Následujícího roku „vyznamenán byl zdejší farář Jan Podřický za svou kněžskou horlivost a dobrotu. Dostal právo nositi collare maius (= límec na taláře). ... Naposledy celebroval pan farář na blahosl. Jana Sarkandra 17. 3. 1911, při Pater noster byl zachvácen mdlobou, při níž sice neupadl, ale vědomí na několik vteřin ztratil. Vzpamatovav se dozpíval, horkým potem polit, Pater noster a dokončil mši sv. ... Od 1. 4. 1911 byl kooperátor P. Tomáš Jurásek ustanoven provisorem fary Předmostské, protože pan farář, jsa v Olomouci u lékaře, zastavil se též v konsistoři a o to žádal. Dne 30. 3. byla odevzdávka, při níž byl pan farář už na smrt zsinalý a sláb, že sotva se podepsal, nepožíval kromě kyšky a trochy kompotu ničeho. ... Zemřel 13. 5. večer. Pohřeb konal se 16. 5., právě v den jmenin zesnulého.“
P. Tomáš Jurásek
(nar. 24. 11. 1877 v Chylicích, ord. 5. 7. 1900) posvětil 10. 9. 1911 přistavenou školní budovu v Dluhonicích. Od 1. 10. 1911 byl ustanoven administrátorem ve Skřípově ve Slezsku.

Florian Hluštík, nar. 4. 5. 1847 v Holešově, ord. 5. 7. 1872 v Olomouci, byl do 1. 10 1911 farářem ve Skřípově ve Slezsku „odkud byl dosazen za faráře do Předmostí.“
V roce 1914 byla firmou Křižík z Prahy provedena elektroinstalace v kostele i na faře. Přístavba školy byla před začátkem školního roku 1914/15 „posvěcena důst. pánem Florianem Hluštíkem, při kteréžto příležitosti měl vhodnou řeč p. c.k. škol. inspektor Ferdinand Vaněk a zdejší kooperator Antonín Podivinský.“ V roce 1915 byla postavena nová škola v Lýskách a slavnostně posvěcena na začátku října.
Farář Hluštík zemřel 21. 3. 1921 v Předmostí a 23. 3. byl na zdejším hřbitově pochován Msgre Jindřichem Geislerem, dómským prelátem v Olomouci, a 28 kněží ho doprovodilo na jeho poslední cestě.
Administrátorem uprázdněné fary byl ustanoven P. Josef Blažek, nar. 25. 4. 1887 ve Starém Staříči u Místku, ord. 5. 7. 1910 v Olomouci. 9. 10. 1921 jím byl založen ve zdejší farnosti spolek „Orel“. Přihlásilo se na 60 členů.

Jan Bebar, nar. 4. 2. 1863 v Pustiměři u Vyškova, ord. 1886, byl na beneficium v Předmostí presentován zemskou politickou správou v Brně 20. 6. 1921 a 1. 7. t.r. na totéž beneficium investován.
11. .8 1929 byl posvěcen P. Ferdinandem Chýlkem, redaktorem „Práva“ z Přerova, za přísluhy místních duchovních základní kámen k „Orlovně“, dokončené a slavně posvěcené prelátem Zikmundem Ledochówskim 13. 6. 1930.
23. .3 1930 se konala slavnost založení samostatné Mariánské družiny dívek ve zdejší farnosti, přijetí čekatelek a obnova záslibu starších sodálek. Slavnostní promluvu měl vdp. P. Ant. Šuránek, spirituál bohosloví z Olomouce.
29. 1. 1934 farář Bebar vážně onemocněl. Proto byl 17. dubna odvezen do sanatoria v Olomouci, 10. 5. byl přivezen zpět a 15. 5. 1934 v předvečer svátku sv. Jana Nepomuckého, svého nebeského patrona, zemřel.

Josef Pospíšil, nar. 31. 10. 1887 v Paloníně, okres Zábřeh, ord. 5. 7. 1910 v Olomouci. Od 1. 5. 1925 byl v Předmostí kaplanem a od 18. .5 1934 byl ustanoven administrátorem a na faru byl investován 29. .9 1934. Vynikající zpěvák, hudebník a dirigent, organizoval živou spolkovou činnost, zasloužil se o postavení Orlovny, založil orelskou hudbu, farní Charitu, Mariánskou družinu. V roce 1930 začal vydávat „Farní věstník pro farnost Předmostí“. Na první celostátní sjezd katolíků v Praze v roce 1935 vypravil z Přerova zvláštní vlak (z farnosti jelo 62 osob).
Agilní a oblíbený kněz byl trnem v oku místním „pokrokářům“. V roce 1936 napsal do Pamětní knihy: „O bolestných chvílích, které mi připravili ti, pro něž jsem nejvíc se napracoval, a o zklamání, jehož jsem se nikdy nenadál, nebudu zatím psáti. Ale bolí to moc.“
31. 8. 1937 odešel na nové působiště v Moravském Písku. (Tam se stal děkanem. V roce 1950 byl zatčen a převezen do internačního tábora Želiv. Roku 1951 byl propuštěn, ale již 1. 2. 1952 jej při cestě na ranní mši sv. znovu zatkla STB. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s tzv. Velehradskou skupinou. Po propuštění byl postaven „mimo službu“, žil u bratra, pak v Sociálním ústavu ve Zdislavicích, pak musel odejít a uchýlit se na prázdnou faru v Albrechtičkách, následoval kněžský domov ve Frýdku, odkud zase musel na pokyn úřadů odejít. Po přestěhování do Sociálního ústavu v Opavě umírá v nemocnici po odsloužení ranní mše sv. 21. 8. 1963. Pohřben byl v rodinném hrobu v Paloníně.)

ThDr. Alois Otzipka, nar. 24. 9. 1904 v Kozmicích u Hlučína, ord. 5. 7. 1934 v Olomouci, byl jako farář v Šilperku (Ští-ty) 2. 7. 1941 zatčen, obviněn, že podrýval autoritu a mařil činnost NSDAP a odvracel mládež od nacistického hnutí. Byl uvězněn v Dachau, vrátil se v květnu 1945. Vyžádal si roční zdravotní dovolenou, pak byl provisorem v Dolní Moravici, odkud přišel do Předmostí a 2. 10. 1949 se ujal farnosti jako velmi agilní administrátor. 18. 3. 1954 připsal do Pořadu služeb Božích stručné zhodnocení svého díla: „Tím končí moje činnost v Předmostí. Opravil jsem kostel 565.000 Kčs, koupil varhany 696.000 Kčs, koupil zvon, korouhve, koberce, lustr; všechny své úspory i za koncentrační tábor, kde jsem 5 let strávil za Hitlera, jsem zde obětoval. Omnia ad majorem Dei gloriam. Otzipka Alois, farář.“

K 15. 3. 1954 byl P. Otzipka jmenován administrátorem ve Štáblovicích u Opavy, pak přeložen do Hošťálkovic u Hlučína, kde po těžké nemoci zemřel 5. 5. 1967 a 9. 5. 1967 byl v Kozmicích pochován do rodinného hrobu.
Dekretem Arcibiskupské konsistoře v Olomouci ze dne 16. 3. 1954 byl ustanoven excurrendo administrátorem farnosti Přerov–Předmostí P. Jan Drexler,kooperátor v Přerově.

ThDr. Josef Vrzalík, nar. 18. 9. 1907 ve Zlíně, ord. 1. 4. 1933, do r. 1951působil jako profesor náboženství na zlínském gymnasiu, pak byl jmenován provisorem v Bělotíně. K 1. 6. 1954 byl jmenován administrátorem farnosti Předmostí.
Do Pamětní knihy pro jistotu nezapsal skoro nic – je to obrazem tehdejších společenských poměrů. Tradiční církevní slavnosti a průvody se nesměly konat, výuka náboženství byla omezena. 26. 6. 1962 rozhodla školská a kulturní komise ONV v Přerově o zápisu kostela sv. Maří Magdaleny do Seznamu státních nemovitých kulturních památek v kraji Severomoravském, takže v roce 1964 mohla Umělecká řemesla Brno opravit vitrážové okno za hlavním oltářem.
V roce 1965 objednal P. Vrzalík u OSP Přerov generální opravu střechy fary, která už na mnoha místech protékala, a požádal o povolení zavedení ústředního vytápění kostela a modernizaci farní budovy. Nebylo však povoleno nic – ani opravy, ani rekonstrukce. Státní správa vše oddalovala, pro „nedostatek kapacit“ byla oprava farní střechy nakonec přesunuta na rok 1967 a od zřízení lokálního ústředního vytápění kostela bylo upuštěno.
P. Vrzalíkovi byl roku 1963 ke 30 letům kněžství udělen titul konsistorního rady. V roce 1966 začal trvale churavět a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. V dubnu 1966 se už v matrice uvádí jako zástupce administrátora ThDr. Vojtěch Tkadlčík, do té doby duchovní správce v Radkově Lhotě a od 15. 5. 1966 kooperátor v Přerově, pověřený vedením duchovní správy v Předmostí. P. Vrzalík odešel 19. 2. 1967 do invalidního důchodu a odstěhoval se k mladšímu bratrovi P. Antonínovi Vrzalíkovi, faráři ve Slušovicích. Vzdělaný, vlídný a často trpící kněz Kristův tam zemřel po těžké nemoci 25. 8. 1967 a 29. 8. 1967 byl ve Zlíně na Lesním hřbitově pochován.

Mons. ThDr. Vojtěch Tkadlčík, nar. 8. 2. 1915 v Karlovicích, f. Kostelec u Holešova, ord. 5. 7. 1938 v Olomouci, byl do 31. 8. 1950 asistentem a lektorem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci. Po jejím zrušení byl jmenován administrátorem v Rýmařově, kde ho pilně sledoval KCT. Napsal o něm na Státní úřad pro věci církevní, že „jmenovaného možno považovat za organisátora aktivního odporu v okrese Vítkov, je silně reakčně zahrocen proti lidově demokratickému zřízení, ovlivňuje reakčním způsobem ostatní kněze v okrese, narušuje práci ČSM a Pionýra a jest podezření z ilegální práce proti lidově demokratickému zřízení, celou tuto činnost provádí tak mazaně, že mu nelze nic dokázat a jest proto velmi těžké proti němu zakročit.“ 16. 3. 1951 byl nuceně poslán do litoměřické diecése, kde působil ve Stráži nad Nisou a ve Chřibské. Pak byl „zbaven státního souhlasu“, od 1. 12. 1955 do 4. 2. 1958 žil ve svém rodišti „mimo službu“. K 5. 2. 1958 obdržel státní souhlas s podmínkou, že bude bez nároku na plat jmenován duchovním správcem sester sv. Kříže v Domově důchodců v Radkově Lhotě, k 15. 5. 1966 se stal kooperátorem v Přerově s povinností vést duchovní správu v Předmostí za nemocného administrátora.
Za působení ThDr. Tkadlčíka se v Předmostí začaly nové liturgické obřady podle nařízení II. vatikánského koncilu. Úpravy liturgického prostoru se ještě neprováděly, v lednu 1967 byla pořízena jen nová liturgická sedadla a pult a koberec pod ně. Hned v r. 1966 požádal P. Tkadlčík ONV o povolení zbudovat v budově fary vodovod, koupelnu a splachovací WC a vyměnit sešlá okna. ONV to povolil až po odchodu P. Vrzalíka. Adaptační práce na faře skončily v červenci 1967, ale P. Tkadlčík se do ní už nenastěhoval. Poslední mši svatou sloužil v Předmostí v neděli 30. 7. 1967. Z Přerova odešel jako administrátor do Vlkoše. Po obnovení CMBF na ní působil od jako odborný asistent, po jejím opětovném zrušení se stal v Olomouci dómským vikářem u sv. Václava a úředníkem kapitulní konsistoře. Od 1. 7. 1974 byl přeložen do pohraničí do Skřípova u Opavy a do Olomouce se směl vrátit až v roce 1989, kdy se stal kancléřem arcibiskupství a pak 1. 10. 1990 prvním děkanem obnovené CMTF Univerzity Palackého. Jako čestný papežský prelát dosáhl roku 1993 universitní profesury staroslověnského jazyka a literatury. Apoštolský protonotář a probošt metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci zemřel 25. 12. 1997 ve svém bytě v Olomouci. Pochován byl v Olomouci 5. 1. 1998.)

Josef Kunický, nar. 8. 3. 1915 v Bzenci, ord. 5. 7. 1939 v Olomouci, přišel do Předmostí k 1. .8 1967 ze Slezských Rudoltic. Vynikající kazatel, autor „Homiletické příručky“ a šéfredaktor „Kazatele“, byl v roce 1949 zatčen STB na své faře v Otrokovicích a až do září 1952 byl ve vazbě. Pak směl působit jen v severním pohraničí. Od roku 1966 byl P. Kunický členem Arcibiskupské liturgické komise, pracoval v jejím biblickém (překladatelském) odboru, překládal texty pro nové české ordinarium, zejména žalmy.
Za působení P. Kunického se rozšířil chrámový sbor, povznesl se kostelní zpěv. Počet stálých ministrantů se podstatně zvýšil. 23. 6. 1968 byla konána slavnost prvního svatého přijímání dětí a zároveň (po dvacetileté přestávce) slavnostní průvod Božího těla okolo Návsi ke čtyřem oltáříčkům.
P. Kunický působil v Předmostí necelé dva roky, když vážně onemocněl. Proto se od října 1968 stal provisorem v Předmostí P. Ferdinand Bílek, krátce předtím ustanovený kooperátorem v Přerově, který od 1. 1. převzal také výuku náboženství. Přes veškeré zdravotní obtíže pokračoval P. Kunický ve své práci a sloužil ve svém kněžském poslání. Opakovanému infarktu podlehl v Předmostí 17. 4. 1969. Pohřeb byl stanoven na 22. 4. 1969 v Předmostí. Vyřízením všech náležitostí a přípravou pohřbu byli děkanem Aloisem Cindlerem pověřeni provisor P. Ferdinand Bílek, bratr zesnulého Jan Kunický ze Strážnice a za farníky František Hradil ml. Na ordinariátu v Olomouci bylo nutné projednat a dohodnout na první pohled zcela nemožný záměr, aby pohřební obřady vykonal blízký přítel zesnulého Otec biskup Kajetán Matoušek z Prahy, který neměl souhlas Státního dozoru nad církvemi k výkonu biskupského úřadu. Při osobním jednání v této věci v Olomouci u generálního vikáře preláta Josefa Glogara (v té době již vážně nemocného a upoutaného na lůžko) bylo získáno pověření požádat jeho jménem na Ministerstvu kultury v Praze o udělení mimořádného souhlasu pro biskupa Matouška, aby směl vykonat v předmostském kostele a na hřbitově smuteční obřad. Církevní tajemníci – krajský i okresní – byli přesvědčeni, že vyjádření z ministerstva do termínu pohřbu nebude. „Ale Boží vůle chtěla, aby – byť i na smutnou událost pohřbu duchovního pastýře farnosti – přišel do Předmostí po dlouhé řadě let Otec biskup, věrný papeži a Římu. Povolení ministerstva bylo dáno, pan biskup přijel vlakem do Přerova již den předem a přespal na faře v Předmostí.“ Pohřbu se zúčastnilo několik desítek kněží, všichni seminaristé z Olomouce (mezi nimi dnešní Otec arcibiskup Jan Graubner), řádové sestry, některé až z Bechyně, se svou Matkou představenou, rodnou sestrou P. Kunického. Přijeli farníci z bývalých působišť P. Kunického, velká byla účast farníků z Předmostí a přifařených obcí a také z okolních farností. Pohřební obřady vykonal Otec biskup Kajetán Matoušek, koncelebrovali P. Leopold Dýmal, P. Ludvík Černoch a kanovník Josef Vrana. Za farníky se u hrobu rozloučil smutečním projevem p. Pospíšil.

Mons. Ferdinand Bílek, nar. 2. 11. 1917 v Lipníku nad Bečvou, ord. 5. 7. 1940 v Olomouci, dosavadní provisor, vykonával nadále duchovní správu farnosti. (Jako novokněz byl od 1. 8. 1940 do 31. 10. 1946 III. kooperátorem v Přerově, pak krátce v pohraničí, 15. 9. 1948 se stal spirituálem kněžského semináře v Olomouci, po jeho zrušení byl 10. 7. 1951 byl zatčen a internován v Želivě, pak v Hájku u Prahy a 24. 2. 1953 odsouzen k 7 letům odnětí svobody. Po podmínečném propuštění byl od 6. 6. 1955 zaměstnán jako pomocný dělník ve Vodotechně n.p. v Přerově. 7. 5. 1959 byl Krajským soudem v Olomouci znovu odsouzen spolu s P. Fr. Slováčkem a P. Josefem Veselým (svým předchůdcem v Předmostí) pro trestný čin podvracení republiky. Po „Pražském jaru“ se směl vrátit do duchovní služby, stal se opět kooperátorem v Přerově, v roce 1969 byl zvláštním senátem Krajského soudu v Ostravě plně rehabilitován.
Provisorem v Předmostí byl od 15. 10. 1968 do 30. 6. 1969. Po obnovení činnosti kněžského semináře v Olomouci byl opět jmenován jeho spirituálem, a proto k 1. 7. 1969 z Předmostí odešel. Téhož roku byl jmenován konsistorním radou. Po opětném zrušení semináře se stal v roce 1974 farářem v Němčicích nad Hanou. 24. 10. 1997 byl jmenován čestným kanovníkem olomoucké kapituly a roku 1998 čestným papežským prelátem „pro zásluhy ve výchově kněží a věrnost církvi, osvědčenou dlouholetým vězněním“. Tragicky zemřel 23. 7. 2002, druhý den svého zaslouženého důchodu v Lipníku nad Bečvou, když se v letním vedru šel vykoupat do Bečvy. Pochován byl v Němčicích nad Hanou.

Norbert Jiří Viačka SDS, nar. 11. 2. 1920 v Ludgeřovicích u Opavy, v roce 1937 se stal členem Kongregace Nejsvětějšího Spasitele (salvatoriánů), 4. 10. 1941 složil věčné sliby. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1946 v Brně, do zrušení řádů státem 15. 4. 1950 žil v řádovém domě ve Valašském Meziříčí, pak byl „mimo službu“ v Ludgeřovicích. Pracoval v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích jako dělník (topič), až v roce 1969 se mohl vrátit do duchovní správy a 1. 7. 1969 se stal administrátorem naší farnosti, kterou pak spravoval více než dvacet let – v roce 1971 byl jmenován konsistorním radou a roku 1973 titulárním farářem.
K 1. 9. 1982 byl jmenován farářem v Přerově a současně přerovským děkanem. 10. 8. 1986 byl slavnostně instalován jako čestný kanovník kolegiátní kapituly v Kroměříži. Předmostí spravoval dál excurrendo až do 1. .2 1990, kdy odešel jako provinční představený SDS do Prostějova, kde byla kongregaci vrácena farnost sv. Petra a Pavla. Tam zemřel 30. 10. 1991 a byl pohřben do hrobky salvatoriánů na městském hřbitově v Prostějově. Byl posledním knězem, bydlícím na faře v Předmostí. Od jeho odchodu zůstává farnost spravována excurrendo z Přerova.

Josef Prášek, nar. 28. 9. 1921 v Ostravě - Kunčičkách, vysvěcen byl 29. 6. 1948 v Olomouci. Studium bohosloví mu přerušilo totální nasazení na práci do Říše od listopadu 1942. Od 1. 9. 1948 do 31. 8. 1949 byl studijním prefektem arcibiskupského chlapeckého semináře v Kroměříži a po jeho zrušení výpomocným arcibiskupským sekretářem do 23. 6. 1950, kdy byl zatčen „pro organisování tajných kněžských schůzí“ a postaven mimo službu. Přes 7 let strávil v různých vězeních. Po propuštění nesměl vykonávat kněžskou službu, vrátil se r. 1957 k rodičům do Čeladné, zaměstnán byl jako dělník na Ostravsku. 15. 6. 1966 se směl vrátit do duchovní správy jako provizor ve Frýdlantě. V r. 1969 opět ztratil státní souhlas, až k 1. 8. 1970 byl ustanoven administrátorem v Prosenicích, r. 1971 k padesátinám jmenován konsistorním radou a 1. 7. 1973 titulárním farářem.
K 1. 11. 1981 byl přeložen do Pavlovic a k 1. 2. 1990 do Přerova, současně byl jmenován duchovním správcem Předmostí excurrendo. (K 1. 7. 1991 byl přeložen na faru v Dolních Životicích, odkud odešel v roce 1998 jako kněz-jubilant do důchodu do Frýdku-Místku. Zemřel v Boromeu v Místku 8. 11. 2000. Pohřben byl v Čeladné.)

Josef Lambor, nar. 26. 11. 1955 ve Zlíně, ord. 27. 6. 1981 v Olomouci, byl k 1. 7. 1991 přeložen z Postřelmova do Přerova a současně ustanoven administrátorem excurrendo Předmostí. Ke 3. 10. 1991 byl jmenován přerovským děkanem. 25. 7. 2001 byl přeložen do Kyjova.
V r. 1995 byla ve farnosti ustavena Farní rada. 11. 4. 1997 srazil poryv vichru kříž a makovici věže kostela, jejichž nosná tyč byla zcela prorezivělá. Do opravené makovice byla uložena pamětní listina.
Pavel Hofírek, nar. 7. 5. 1970 v Kyjově, ord. 17. 6. 1995 v Olomouci, byl k 1. 7. 2001 přeložen z Jevíčka do Přerova a současně ustanoven administrátorem excurrendo Předmostí.

Kněží pocházející z farnosti Předmostí
Karel Quapil (Kvapil), nar. Předmostí, ord. 1774. V letech 1775 - 88 kooperátor v Předmostí, potom žil pod jurisdikcí vlkošského faráře (pro nemoc) do r. 1797, v letech 1797 - 1798 pod jurisdikcí v Dubicku u Zábřeha na Moravě. Zemřel 20.3.1799 jako kooperátor v Hranicích.
František Kaffka (Kavka), nar. Předmostí r. 1765, ord. 1790. R. 1791 kooperátor ve Vlkoši, 1792 - 99 kooperátor v Hulíně. R. 1810 arcibiskupský ceremoniář, r. 1819 farář v Kelči, děkan soběchlebský a titulární konsistorní rada. Zemřel 20.8.1834.
Vendelín Wodiczka (Vodička), narozený v Čekyni r. 1781, ord. 1813, nastoupil jako novokněz na kooperátorské místo ve Vrchoslavicích, tamtéž byl ještě roku 1819. V letech 1820 - 1827 kaplan v Tištíně, 1828 - 1833 lokální kaplan v Sirovíně u Bzence, roku 1834 se stal farářem v Bzenci, kde jako kněz-jubilant zemřel 24.12.1855.
Karel Dostál, nar. ve Lhotě u Penčic 1838, vyrostl ve Vinarech, kde měl otec kovárnu, ord. 1865. R. 1870 byl kooperátorem v Halenkově. Zemřel jako farář v Blazicích 7.1.1879.
Josef Dostál, nar. Vinary 1844, ord. 1870 (bratr P. Karla Dostála). Zemřel 26.5.1906 jako farář v Ostravě-Zábřehu.
Josef Krátký, nar. Dluhonice 1843, ord. 1868. Jako novokněz se stal kooperátorem v Jívové, od r. 1873 kooperátorem v Těšeticích, tamtéž ještě jako kooperátor r. 1882. R. 1897 farář v Ptení u Slatěnic. Zemřel tamtéž 24.3.1925.
Antonín Pospíšil, nar. Předmostí 1844, ord. 1871. Pro plicní chorobu musel na rok přerušit bohoslovecká studia. Jako novokněz se stal kooperátorem v Jesenci, odkud r. 1872 odešel jako kooperátor do Olšan. Zemřel jako kooperátor citovský 31.7.1873 v lázních Gleichenbergen ve Štýrsku.
Msgre Florián Mrázek, nar. Dluhonice 1854, ord. 1882. 7 let působil jako kooperátor v Hranicích, pak 2 roky v Týně nad Bečvou, od r. 1892 do r. 1901 farář v Bělotíně, pak 4 roky v Oseku, odkud přišel do Lipníka nad Bečvou. V únoru 1932 jmenován papežským komořím, 10.7.1932 oslavil 50leté kněžské jubileum. Zemřel 4.1.1933 jako papežský komoří, čestný kanovník a konsist. assesor, arcikněz, děkan a farář v Lipníku nad Bečvou.
Ignác Künstler, nar. Dluhonice 1860, ord.1882. R.1892 odešel z místa kooperátora ve Vyškově jako administrátor do Hodslavic, kde se stal farářem. R. 1923 farář v Bernaticích u Nového Jičína, r. 1927 děkan. Zemřel 12.7.1931 jako kanovník kroměřížský.
ThDr. Alois Zlámal, nar. Dluhonice 1865, ord. 1888. R. 1923 farář v Myslejovicích, r. 1928 farář ve Spytihněvi. Zemřel 21.3.1933 jako tit. konsist. rada a farář ve Spytihněvi.
Antonín Suchánek, nar. Předmostí 1867, ord. 1891. Od r. 1913 farář v Komárově u Opavy. R. 1931 jako opavský děkan a farář v Komárově jmenován konsist. a arcibiskupským radou a assesorem. Zemřel 23.11.1939.
Antonín Pospíšil, nar. Předmostí 20.9.1869, ord. 5.7.1892. R. 1897 kooperátor ve Valašských Kloboukách, později farář v Dolním Němčí. Od r. 1923 farář v Kozlovicích u Frenštátu. Zemřel 2.7.1965 jako konsistorní rada a par. em. v Rokytnici, kde byl od r. 1945 spirituálem v Charitním ústavu, pochován 6.6.1965 v Předmostí.
Jan Stejskal, nar. Předmostí 24.1.1917, ord. 5.7.1942 v Olomouci. Jako novokněz nastoupil do Provodova jako kooperátor, 1.11.1942 - 31.3.1946 kooperátor v Loukově, pak ve Staré Bělé a Ostravě - Zábřehu. Od 1.10.1948 kooperátor v Čechách pod Kosířem, od 1.2.1950 administrátor tamtéž. Zemřel v Čechách pod Kosířem 3.10.1984, pochován 10.10.1984 v Horní Moštěnici do hrobu svých rodičů.
Ing. Václav Ježík SJ, nar. 23.9.1948 Přerov (Předmostí). V Brně, kde absolvoval stavební fakultu VUT, tajně vstoupil 14.10.1973 do jezuitského řádu. Na kněze byl vysvěcen tajně 10.2.1984 v Bratislavě, věčné sliby složil 21.11.1990 na Velehradě. V sobotu 24.3.1990 ve farním kostele sv. Maří Magdalény v Předmostí sloužil poprvé veřejně mši sv. Od 1.4.1990 byl druhým kooperátorem na Velehradě, pak kaplanem baziliky P. Marie Nanebevzaté na Svatém Hostýně, pak v Holešově, od 28.2.1997 působí v duchovní správě v Českém Těšíně.
Karel Antonín Janíček, nar. 11.9.1965 Předmostí. Teologická studia konal v Litoměřicích, jáhenské svěcení přijal 16.3.1990 v Olomouci. 26.5.1991 byl v Římě papežem Janem Pavlem II. vysvěcen na kněze. Jako novokněz byl jmenován kooperátorem v Havířově, později působil ve Svitavách, od 1.7.1994 byl administrátorem v Hulíně exc. Pravčice a Záhlinice.
Vladimír Mrázek, nar. 17.12.1977 v Přerově, absolvoval zdejší ISŚ v Přerovských strojírnách, kde se vyučil strojním zámečníkem a v roce 1996 odmaturoval. Od školního roku 1996/97 nastoupil do konviktu v Litoměřicích a od září 1997 do semináře v Olomouci. Jáhenský pastorační rok absolvoval v Kojetíně, kněžské svěcení přijal v Olomouci 28.6.2003. Jako novokněz se vrátil na kaplanské místo do Kojetína.

Připravila: Zdeňka Mollinová

Druhy obsahu: