Bratrstvo svatého Josefa v Přerově

Všimli jste si někdy při čtení životopisu sv. Jana Sarkandra, že v mukách tortury opakovaně „vzýval svatá Jména Ježíš, Maria, Anna“ a ne „Ježíš, Maria, Josef“? Dnes přitom můžete zkomolenou střelnou modlitbu „šmarjájozef“ slyšet i od úplných ateistů.

 Důvod je jednoduchý – třicetiletá válka. Všeobecné zbídačení hospodářské i morální, smrt na denním pořádku. Čtyři apokalyptičtí jezdci – Hlad, Mor, Válka a Smrt – se tehdy proháněli skoro celou Evropou. Vestfálským mírem utrpení nekončilo – poslední švédští vojáci odtáhli z Moravy až o dvě léta později. Nekatolická šlechta, vzdělanci a svobodní měšťané nejprve směli a pak museli do vyhnanství. Poddaní museli zůstat, přitom podle některých pramenů poklesl jejich počet na polovinu – kdo měl obdělávat půdu? Císařské úřady začaly obnovovat pořádek a podle všeobecně uznané zásady „cuius regio – eius religio“ došlo k intenzivní rekatolizaci v habsburské říši. Nebyl to proces snadný a rychlý, o tom by mohli něco vyprávět první opět katoličtí přerovští faráři. Jan Tančík „v slzách opustil vinici plevelem (kacířství) zarostlou“, farář Bedřich Auschwitzer odešel „pro mnohá nedorozumění a tajné kacířství“, jeho nástupce Adama Tačína se město pokusilo přimět k odchodu zadržováním dohodnutých platů (ať si umře hlady!), teprve roku 1672 se poměry uklidnily – spočítáme-li si uplynulá léta, vyměnila se mezitím v Přerově jedna generace.

Ale zpátky ke sv. Josefovi. Vzorem katolické rodiny je Svatá rodina. Jezuité ve svých misijních kázáních i ve školách úctu k ní propagovali všemi prostředky. Jména Maria a Josef byla udělována při křtu i při biřmování, oltáře zasvěcené Svaté rodině se stavěly v kostelích i kaplích. Znázorňování epizod z jejího života se stalo běžným námětem sakrálního umění, už proto, že čtení a psaní v 17. stol. ani zdaleka nepatřilo k běžným znalostem, zatímco na obraz se v kostele mohl podívat každý. Obnovená úcta ke svatým, protestantismem potlačovaná, našla svůj výraz v modlitbách, pobožnostech a poutích, doprovázených často z dnešního hlediska naivními projevy lidové zbožnosti. Tak se všeobecně rozšířil nejen pozdrav „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“, ale také střelná modlitbička „Ježíš, Maria, Josef!“

Protože podle apokryfní „Historie Josefa tesaře“ sv. Josef zemřel v náručí Kristově a jeho duši andělé odnesli rovnou do nebe, stal se sv. Josef patronem „blažené smrti“. Ta přichází po naplněném životě, kdy se člověk loučí se světem beze strachu, smířen s Bohem i lidmi, a jeho duše má otevřenou cestu do ráje. Scénu smrti sv. Josefa namaloval i Antonín Halaška na obraze bočního oltáře v přerovském farním kostele.

Úcta ke sv. Josefu našla svůj výraz i v zakládání zbožných bratrstev sv. Josefa, jejichž stanovy schválil papež Inocenc XII. Jedno z nich existovalo i v Přerově. Iniciátorem jeho vzniku byl tehdejší farář a děkan Jan Anastasius Tichý (1688 – 96). Členství v něm bylo zpočátku výlučné – mohli do něj vstoupit jen šlechtici, kněží a nejváženější měšťané. Už v roce 1692 počet členů bratrstva dosáhl 120 – dvojnásobek let života sv. Josefa – a děkan Tichý 15. prosince 1692 požádal olomouckou biskupskou konsistoř o aprobaci. 9. ledna 1693 biskup Karel z Lichtenštejna bratrstvo schválil. Jeho hlavním posláním bylo prohloubení náboženského života ve městě. 

Svou kapli si bratrstvo nechalo přistavět k farnímu kostelu někde v místech dnešní lodi hned vedle věže a vchod do ní pravděpodobně vedl zevnitř kostela. Údajně už stála v roce 1692, ale o jejím vzhledu a vybavení není nic známo. Zmizela při přestavbě kostela v letech 1722 – 1729.

Nejdůležitější povinností členů bratrstva – sodálů – byla denní osobní modlitba nejméně jednoho „Otčenáše“ a „Zdrávasu“, účast na bohoslužbách a společných pobožnostech, konání společných procesí, modliteb za umírající, doprovod zemřelých členů na jejich poslední cestě. Svými modlitbami měli usilovat o odstranění kacířství a přispívat ke svornosti a jednotě křesťanských knížat, svým spoluobčanům být vzorem křesťanského života. Vykonáním modliteb a náboženských úkonů, předepsaných bulou Inocence XII., mohli získat odpustky. Ve své závěti z roku 1694 odkázal děkan Tichý Bratrstvu sv. Josefa na mše sv. a exhortace 500 zl.

Impulsem k rozvoji činnosti bratrstva bylo nepochybně také vyhlášení 19. března za svátek pro celou Církev papežem Klementem XI. v roce 1714. Bohužel krátce nato přišla na Moravu epidemie moru, Přerov při ní prakticky vymřel. „Podle slibu v čase moru učiněného“ postavili v roce 1717 zbylí Přerované sochu „svému svatému ochránci“, jak hlásá nápis v kartuši pod sochou. Děkan Pavel Josef Kučera (1709 – 18) podobně jako děkan Tichý odkázal 8. srpna 1718 bratrstvu 650 zl. na fundaci procesí 19. března k soše sv. Josefa a litanie v kapli každou středu.

Bratrstvo se postupně obnovovalo, přijímalo i ženy. Když byl farní kostel přestavěn, stala se kaplí sv. Josefa jeho východní část, bývalý presbytář. Protože činnost bratrstva začínala zcela znovu, původní členstvo při epidemii skoro celé vymřelo, postaral se děkan Antonín Nedoman (1727 – 1765) o schválení stanov obnoveného společenství, které dokonce vyšly tiskem, německy v roce 1743, česky v roce 1763, s názvem Weleslawné Bratrstwo Negswětěgssýho Patryarchy, Krysta Pána Pěstouna, Panny Marie Ženjcha, umjragjcých obzwlásstnjho Patrona Swatého Jozeffa W Přitomnosti Pána Gežisse a Marye Pany přesstiastně skonáwagjcýho / a blahoslaweně umjragjcýho / u Farnjho kostela Sw. Wawřince Mučedlnjka Božjho Města Přerowa / w kaply téhož Sw. Jozeffa w nowě založené / a wyzdwižené od Geho Swatosti Papežské Innocentia XII. hognými Odpustky obdařené: a od Geho Knjžecý Milosti P. P. Karla (z Lichtenštejnu) z Božý Milosti Biskupa Holomouckého / Swaté Ržjmské Ržjsse knjžete / a potvrzená A to pro Dosáhnutj sstiastné a swaté Smrti Wssech P. P. Spolu Bratrůw a Sester.

V té době už většinu členstva tvořili přerovští měšťané, obchodníci a řemeslníci. Jejich finanční příspěvky nesloužily jen k zakupování svící a korouhví pro procesí či podobné účely. „Bratrstvo blažené smrti“, jak se mu začalo lidově říkat, se nejen zúčastňovalo pohřbů, ale také na řádné pohřby přispívalo, a to nejen svým členům, ale také chudým a osamělým. (Nejlevnější pohřeb tehdy podle josefínského úředního ceníku stál 1 zl a 40 kr. – až půl zlatého dostával hrobník.) Tato aktivita bratrstva přetrvala i společenské změny po napoleonských válkách a revolučním roce 1848.

Děkan František Navrátil (1841 – 1866) dbal na původní náboženské povinnosti členů a dosáhl toho, že papežským breve z 8. května 1860 byl oltář sv. Josefa prohlášen za altare privilegiatum in perpetuum (obdařen trvalými odpustky).

Na základě nového spolčovacího zákona se z náboženského bratrstva stala po roce 1890 Jednota sv. Josefa. Farář Ignác Zavřel (1902 –1918) pro ni kromě tradiční pobožnosti s litanií, konané každoročně 19. března u sochy sv. Josefa až do roku 1941, zavedl „měsíční modlení litanie jednou za měsíc u oltáře sv. Josefa, a sice v úterý, jak se kdysi sv. Josef uctíval v úterý“. Za jeho časů měla Jednota 150 členů a úcta ke sv. Josefu se přesunula spíše k jeho uctívání jako patrona rodin a pracujících.

V roce 1907 si Jednota postavila ve Wurmově ulici spolkový „Dům sv. Josefa“. Bohužel v době světové finanční krize se rozpadla a dům odkoupila Československá strana lidová. Dnes už jen zlacený nápis nad oltářem sv. Josefa připomíná existenci confraternitas sancti Iosephi.       

 Zdeňka Mollinová

 

Druhy obsahu: