Cesta je cíl aneb Zamyšlení nad Pěší poutí

Ve dnech pátého až dvanáctého srpna 2012 se uskutečnil v pořadí již XXXII. ročník pěší pouti z Krakova do Čenstochové, které se zúčastnilo zhruba na osm tisíc poutníků. Účastníci tvořili desítky skupin nejen z domácího Polska, nýbrž i z dalších evropských zemí jako například Itálie či Slovenska. Stejně jako v minulých letech zde ani tentokrát nemohla chybět skupina z České republiky vedená otcem Janem Šimoníkem, v níž byla vcelku hojně zastoupena i naše farnost.

Přemýšleli jste někdy nad tím, co může lidi na celém světě přimět k rozhodnutí zanechat marného lopocení a vyjít vstříc cestám dlouhým stovky kilometrů? Snad jde o touhu vymanit se ze začarovaného kruhu rutiny, dostat se z dosahu moci jednoho velkého šedivého světa, v němž žijeme. Možná nás nutí k činnosti hledání ztracené naděje, možná v našich hlavách víří až příliš mnoho nezodpovězených otázek. V takových chvílích bývá tím nejlepším rozhodnutím nazout pohodlné boty a vydat se v prachu cest hledat odpovědi v nitru sebe samých. To, že jsou pěší pouti k tomuto účelu přímo ideální, mohou potvrdit tisíce lidí, kteří se rozhodli zapojit do jedné z nejpopulárnějších mariánských poutí v Polsku.

Toto velké putování začalo pro uskupení z České republiky pátého srpna 2012, a to konkrétně srazem na parkovišti u přerovské Hypernovy. Díky velkému počtu členů, pocházejících z Hané, vešlo ve známost jako Moravsko-české. Stačil jediný pohled na první zářivé úsměvy mých spolupoutníků, abych si uvědomila, že vydat se na takovou akci podruhé byl přece jen dobrý nápad. Po několikahodinovém cestování za hranice naší země nás čekala rychlá prohlídka historického centra Krakova. Za pohoštění a nocleh můžeme vděčit krakovskému teologickému semináři, jenž je známý především díky osobě papeže bl. Jana Pavla II. Následujícího dne došlo k oficiálnímu zahájení pouti slavnostní mší svatou, která se odehrávala na nádvoří Wawelu, někdejšího sídla polských králů. Právě zde začalo svou dlouhou a namáhavou cestu na první pohled nekonečné procesí, hotová lidská řeka, unášející poutníky k cíli jako větvičky na hladině. Mnohé z nich snad v duchu trápila nejistota, zda obstojí v podniku, do něhož se pustili, jiní byli naplněni očekáváním, neboť netušili, co jim pochod přinese. Trochu jsem záviděla nováčkům kouzlo neznáma, o něž jsem s loňskými zkušenostmi definitivně přišla, na druhou stranu jsem se však mohla těšit z naprosto nového úhlu pohledu, jenž se mi naskýtal. Velkou změnu jsem zaznamenala především ve svém  mnohem vyrovnanějším a klidnějším přístupu.

Absolvování pouti totiž obnáší mnohem více než jen zvýšené nároky na turistický výkon. Jde i o schopnost vyrovnat se s tlakem, způsobeným ztrátou komfortu, který se projevuje například velmi časným vstáváním, sníženou hygienou či otázkou, zda budete mít v noci vůbec kde spát. O absenci teplé, vyhřáté postele tedy není vůbec třeba mluvit. Jedna z největších nevýhod hromadných poutí plyne z částečné nebo úplné ztráty soukromí, s čímž má nemálo účastníků problém. I to je však součástí oběti, kterou je třeba při pouti podstoupit. V kombinaci s modlitbami, rozjímáním a hovory s ostatními, jež by se daly označit za hlavní náplň dne, je to totiž právě ona oběť, která nejvíce ovlivní smysl celého putování.

Ač se to snad některým zdá banální, do nesnází čas od času dostala naši skupinu také jazyková bariéra. Ačkoliv patří jazyk „bratrů Poláků“ mezi jazyky slovanské, bývá česko-polská komunikace mnohem komplikovanější a často také mnohem vtipnější, než by se mohlo zdát. Za největší rozdíl oproti našemu národu považuji velmi otevřenou a skutečně přátelskou povahu Poláků. Mše svaté byly leckdy okořeněny porcí vtipů, kterým v naší skupině rozumělo bohužel jen pár vyvolených, a výkony zdejších schól se nedaly popsat jinak než jako nádherné. Z chování domácích poutníků jsem vycítila mnohem více nadšení a uvolněnosti, než bývá u nás v Česku běžné. Také se ne-okážu zbavit dojmu, že Moravsko-česká skupina způsobila téměř vždy určitý rozruch, ať už šlo o mluvu, jež prý zní polským uším nadmíru vtipně, nebo rozhodnutí netísnit se s desítkami lidí v jedné tělocvičně a místo toho přespat pod širým nebem. Poslední zmiňované nám „bratři Poláci“ naštěstí rozmluvili. Nápadný byl také všemi oblíbený otec Bruno z Tanzanie, jenž se vydal do Čenstochové spolu s naší skupinou. Jeho nehasnoucí úsměv působil, jako by si ze své vlasti přivezl i kousek slunce v srdci.

Přestože vypadala XXXII. pouť do Čenstochové v mnoha bodech stejně jako ta předchozí, prožila jsem ji natolik odlišně, že mi nezbývá než přísahat, že se s každým dalším putováním obohacujeme o nové poznatky. Poznáváme nové myšlenky a vidíme věci, kterých jsme si nikdy předtím nevšimli. V určitých fázích pochodu začínáme chápat, že skutečná důvěra v Boha je v našich životech naprosto zásadní. Zjišťujeme, že naše největší štěstí pochází ze štěstí druhých, a euforické oslavy před branami Čenstochové nám dávají poznat jednu důležitou skutečnost: Být křesťanem totiž znamená víc než striktně dodržovat Desatero a třást se před očistcem. Je to čistá radost z Boží přítomnosti ne v minulosti či budoucnosti, nýbrž v přítomném okamžiku, a touha předat co nejvíce z onoho světla ostatním.

                                   Marie Voždová

Druhy obsahu: