Pouť přerovského děkanátu do Francie

V sobotu ráno jsme se vydali z Lurd na 860 km dlouhou pouť do La Saletty poblíž Grenoblu, v podhůří francouzských Alp. Navečer se náš autobus vyšplhal po serpentinách až k bazilice do výšky 1800 m n. m. Byl předvečer letnic a my jsme po ubytování slavili v kapli uvnitř komplexu budov kolem baziliky (klášter a ubytovny poutníků) mši svatou z vigilie slavnosti seslání Ducha sv. Za setmění jsme se zúčastnili mezi horskými štíty kolem malinkého údolí, kde se 19.9.1846 pasáčkům krav a koz zjevila Panna Maria, světelného průvodu s modlitbou růžence (který byl chvílemi předříkáván také v češtině). Děti – 10 letý Maximin a 14 letá Melánie - jimž se tady Matka Boží zjevila, pocházely z nejchudších rodin, které je nemohly ani uživit, a proto musely od malička pracovat. Nechodily tedy do školy, byly negramotné a neuměly se ani modlit. Pasením si vydělávaly od 10 let na jídlo u bohatších sedláků. Chlapec byl navíc poloviční sirotek, jeho otec alkoholik. Toho dne vysoko v horách nad svou vesničkou nejprve děti uviděly v údolíčku nesmírně jasné světlo, pak zpozorovaly plačící krásnou paní, jak sedí s rukama v dlaních, oblečena do místního selského kroje. Rozběhly se k ní a ona s nimi mluvila o těžkých časech, které na lidi přijdou za jejich bezbožnost a urážky jejího Syna: „Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna.“ „Ach! Mé děti, je velice důležité modlit se ráno a večer. Když nemáte čas, pomodlete se alespoň ,Otče náš‘ a ,Zdrávas Maria‘, a když můžete, modlete se více. V létě chodí na mši jenom několik starých žen. Všichni ostatní pracují po celé léto každou neděli. A v zimě, když nemají nic jiného na práci, jdou na mši jenom proto, aby se posmívali náboženství. V době půstu chodí do řeznictví jako psi…“.  Zjevení Panny Marie je zde krásně zobrazeno ve 3 dějstvích tak, jak je děti postupně prožívaly. V údolíčku nad pramenem, který tady po zjevení mocně vytryskl, je každá situace ztvárněna v bronzovém sousoší (Panny Marie, obou dětí i jejich malého psíka). Do nočních hodin jsme někteří byli na vigilii v bazilice. V neděli ráno v 5 hod. jsem se se svou rodnou sestrou Marií vydala na horu Gargas, jejíž vrchol strmí přes 200 m nad místem zjevení. Po 2,5 km a hodině chůze jsme se z výšky 2000 m n.m. mohly potěšit pohledem na východ slunce, na krásné panorama alpských štítů (místy se zbytky sněhu) a spatřit z ptačí perspektivy baziliku s přilehlými budovami. Dopoledne nám ještě zdejší člen kongregace Misionářů Matky Boží z La Saletty, český kněz, podrobně a velmi poutavě pověděl historii zjevení i poselství, které v sobě obsahuje. Básník Jan Zahradníček to kdysi vyjádřil verši:       

 Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce

holdujíc Beránkovi

aby se tak můj národ vrátil

svatý Václave! 

Na svatodušní neděli dopoledne jsme opustili La Salettu a vydali se do Arsu, kde žil a téměř celý život působil jako farář svatý Jan Maria Vianey. Jeho život je krásně zachycen v knize Wilhelma Hünermanna Farář arský. Všechno, o čem se tam píše, jsme si mohli znovu nechat projít srdcem i hlavou, když jsme v neděli odpoledne poklekli do lavic místního kostela, zatímco zdejší řeholní sestry za doprovodu citery zpívaly francouzsky nešpory. V tomto (původně maličkém) kostele strávil arský farář převážnou většinu času buď v modlitbě, nebo ve zpovědnici. (Přitom to první bylo u něj bezpodmínečnou podmínkou toho druhého.) Po svátostném požehnání, kterým skončily nešpory i následná adorace, jsme se shromáždili u  boční kaple, kde je nad oltářem skleněná rakev s voskovou sochou Jana M. Vianeye, do níž jsou zakomponovány jeho ostatky. Zde jsme slavili s našimi kněžími a jejich svatým patronem mši svatou ve svatodušní liturgii. Byl to opravdu vzácný čas - byl to den, který nám připravila Boží láska a štědrost. Oba kněží P. Wojciech i P. Pawel při mši svaté obnovili věrnost svým kněžským závazkům. Po mši sv. jsme si prohlédli faru naproti kostela, ve které sv. Jan M. Vianey žil, a jejíž inventář zůstal takový, jako v čase jeho odchodu na věčnost. Z celé atmosféry farářova obydlí vanula chudoba, zbožnost a opravdová touha po spáse lidí, které mu Boží Prozřetelnost svěřila. Nahlédli jsme i do velké podzemní baziliky pod kostelem, jemu zasvěcené.

Po noclehu ve Formuli 1 nedaleko Arsu jsme v pondělí ráno zamířili přes Švýcarsko k domovu. V Ženevě musela kola našeho autobusu opět 9 hodin odpočívat a my jsme měli zase příležitost k pěší prohlídce města. Od minulého pondělí, kdy jsme pořádně promokli v Paříži, nás provázelo slunečné a teplé (chvílemi i velmi teplé) počasí a převážně modrý blankyt nad hlavou. Zde v Ženevě jsme nejprve dopoledne v kostele sv. Josefa slavili mši svatou a pak bylo osobní volno. Většina z nás se ale držela průvodce - pana Dočekala, který stále něco zajímavého vyprávěl a také nám dopomohl svou výřečností a znalostí francouzštiny k plavbě lodí po Ženevském jezeře a návštěvě věže luterské katedrály sv. Petra. (V obou případech se totiž platilo vstupné pouze franky a my jsme naopak měli jen eura. Navíc nám v obou případech domluvil výraznou slevu.) Pohled na jezero obklopené horami, napájené mnoha alpskými říčkami, z nějž nakonec jako jediná bere své vody řeka Rhôna, umocňoval 140 m vysoký vodotrysk, umístěný v ženevském přístavu, který v každé vteřině „držel“ ve vzduchu neuvěřitelných 8 tun vody. Hodinová plavba po jezeře nám odkryla různá malebná i významná místa a stavby na jeho březích i dále od nich (např. budovy OSN, vilu, kde žil lord Byron, nebo místo tragické smrti Sisi, manželky Franz Josefa I.) Především jsme ale obdivovali krásné panoráma v dáli: bělostné alpské velikány v masivu Mont Blancu - „hory plné ledu,…s jiskřícími dálkami nad hlavami“, jak je v básni o Řípu popisuje Jaroslav Seifert. Během pěší procházky Ženevou jsme navštívili už zmíněnou katedrálu sv. Petra, které se v době reformace zmocnili Kalvínovi stoupenci, takže biskup ženevský, sv. František Saleský, musel sídlit v Annecy. Také jsme si na kraji anglického parku srovnali čas s vteřinovkou květinového orloje.

V pondělí večer jsme nastoupili v Ženevě do odpočinutého autobusu, abychom po celonoční jízdě dorazili v úterý 29.5.2012 kolem poledne šťastně domů, do Kokor.

Díky oběma kněžím, kteří nás doprovázeli, jsme každý den pouti mohli slavit mši svatou a v autobuse jsme se společně hodně modlili a zpívali. Tak jsme opravdu zbožně, s otevřeným srdcem prožili pouť, kterou upřímně přeji zažít každému, kdo měl trpělivost číst tyto řádky až do konce. 

                                                           Růžena Jurečková 

 

Druhy obsahu: