je liturgickým obřadem církve.

Pohřeb mnoho lidí vnímá jako něco nepříjemného, jako něco, čemu se by se raději vyhnuli. Smrt někoho blízkého nám pochopitelně přináší zármutek, bolest a může vyvolávat určitou beznaděj. V křesťanské perspektivě je to však právě naděje, která se s odchodem z tohoto světa neodmyslitelně pojí.

Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu. Při pohřbu prokazuje zemřelému službu lásky a prokazuje čest tělu, které se ve křtu stalo chrámem Ducha svatého. Připomíná si přitom smrt a vzkříšení Ježíše Krista, očekává s vírou a nadějí Kristův druhý příchod a vzkříšení mrtvých. Shromáždění věřících se také za zemřelého modlí a snaží se pozůstalé povzbudit křesťanskou nadějí.

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“. 
Jan 11,25

Křesťanský pohřeb se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí katolického pohřbu může být mše svatá.

Při zařizování pohřbu ať už v kostele, nebo ve smuteční síni s účastí kněze,

je důležité dohodnout na faře termín pohřbu, potom co ho dohodnete na pohřební službě. Zároveň zde sdělíte údaje o zemřelém, aby mohly být zapsány do matriky zemřelých a dohodnete se na konkrétních detailech týkajících se obřadu.

Kontaktní telefon: 581 217 079

V případě, že se rozhodnete svému blízkému uspořádat civilní pohřeb (rozloučení) ve smuteční síni je zde pak možnost za jeho nesmrtelnou duši nechat sloužit mši svatou.

Pokud máte zájem o jiný způsob rozloučení s vaším blízkým, nebo jakékoliv dotazy kontaktujte nás, prosím.

Na faru je možno dodat parte, které bude vyvěšeno v kostele.

TECHNICKÉ INFORMACE :

– zemřelého nechejte přivézt třičtvrtě hodiny před bohoslužbou
– půl hodiny před obřadem, modlitba růžence
– pokud chcete, mít vlastí hudbu před zahájením obřadu, dohodněte se předem.

Prosím kontaktujte kněze, víte-li, že váš příbuzný či přítel chce hovořit s knězem před smrtí.

Zamysleme se chvíli nad smrtí a umíráním, nad tím, jak se s ním vyrovnávat, abychom netruchlili „tak jako ostatní, kdo nemají naději“ (1 Sol 4,13). Chápeme-li smrt jako nekonečný pád do temnoty, pak je hrozná. Ale křesťanská víra nám nabízí jistou a pevnou naději, že nás ve smrti bude očekávat a vítat doma náš životní průvodce a přítel Ježíš. V hodině mé smrti jsem pro Boha stejně důležitý jako jsem byl vždycky. Celý život mě podpírala Boží láska a mým údělem je žít skrze lásku v Boží přítomnosti (Ef 1,4). Sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice říká: „Je tu bytost jménem Láska, která touží po tvé společnosti.“ V této lásce, v tomto přívětivém úsměvu jsme v bezpečí. Navěky jsme ti, „které Bůh miluje“ (Řím 1,7). Své umírání můžeme chápat jako aktivní sebedarování: odevzdání se do milujících Božích rukou. Jsou to milující ruce, protože je na nich napsáno mé jméno (Iz 49,16).

Říkejme tedy Bohu, když jsme ještě při síle a slouží nám rozum: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Možná se tak už modlíte od té doby, kdy jste si uvědomili, že už nejste tak mladí, jak jste bývali. Je-li to tak, je to dobře. Můžete také prosit Ježíše, aby z vás udělal „oběť úplnou a ustavičnou“ svému Otci.

Pro křesťana je smrt mezi-osobní událostí, nejposvátnější událostí v životě. Mé umírání není jen „chybou v systému“. „Nezvládl to“, může říci lékařský personál, ale Bůh mě přijímá za svého. Pospíchá ke mně jako otec k marnotratnému synu a láskyplně mě objímá (Lk 15,20). Přistupuje ke mně jako ženich ke své nevěstě a provádí mě temným údolím smrti (Ž 23,4). Ježíš plní svůj slib:

Zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,3).“